PB090590.jpg

Spekulant

Spekulace

Je to frustrující pocit vědět, že se nikdy nedozvíme, jestli známe pravdu.

Nikdy se s jistotou nedozvíme, jak vznikl vesmír a nikdy si nebudeme úplně jisti, jak vznikl na zemi život. Mnoha lidem bude připadat normální, že tyto věci nikdy nebudeme vědět, ale ještě překvapivější je, že se nikdy nedozvíme pravdu ani o věcech, které s naprostou samozřejmostí za pravdivé považujeme. Nikdy nebudeme například vědět, jestli galaxie opravdu existují. Ani jestli existuje Země. Ani žádné zvíře, jako je kůň, možná neexistuje. Bitva na Bílé hoře se možná nikdy neodehrála a žádný člověk se jménem Jan Hus možná nikdy nežil. Je vlastně velmi málo toho, o čem můžeme říci, že to víme s jistotou. Problém je v tom, že jsme se nenarodili jako vševědoucí, právě naopak – jako "nevědoucí". V podstatě vše, co si myslíme, že víme, jsme se museli naučit pomocí našich smyslů. Neexistuje přitom žádný způsob, jak s jistotou poznat, že informace, které mozek přijal od našich smyslů, jsou pravdivé.

 To nejlepší, co můžeme v rámci hledání pravdy udělat, je spekulovat. Ačkoliv s naprostou jistotou toho nikdy moc vědět nemůžeme, díky spekulování máme alespoň možnost objevit více, než nám předtím bylo známo.

Spekulování je tedy právě to, co budu provádět v těchto článcích. Nehodlám však používat poezii ani žargon, ani se vyjadřovat mlhavě nebo dokonce oslňovat lidi tím, jak umím vytříbeně formulovat věty. Kladu důraz na jasnost a srozumitelnost. Víc, než cokoliv jiného, chci nalézt pravdu.

 Nejprve bych rád nastínil, jaká jsou má přesvědčení. Věřím, že ze všech dostupných metod pro nalezení pravdy je nejlepší ta vědecká. Toto tvrzení nicméně obnáší dva základní problémy. Prvním z nich je to, co vlastně vědecká metoda je. Podrobněji se tímto tématem snad budu zabývat v jiném článku. Ten druhý problém je mnohem podstatnější – proč věřím tomu, čemu věřím, a pakliže něčemu věřím, jakou to má pádnost?

 Pro zodpovězení těchto otázek se musíme vrátit na samotný začátek. První premisa musí být – vím, že nevím nic. Tento předpoklad považuji pro začátek jako jistý, protože kdybych později zjistil, že skutečně něco vím, mohl bych tento poznatek bez potíží přidat k mému čistému štítu.

 Z této pozice můžeme postoupit k Descartesovu „Myslím, proto jsem.“ Descartes se však ve skutečnosti trochu zmýlil. Neuvědomil si, že myšlení a vědomí jsou dvě odlišné funkce mysli. Můžeme vnímat naše myšlenky a také můžeme vnímat bolest. Důležité je vnímání, nikoliv myšlení. Descartes měl spíše pronést „Jsem si vědom, proto jsem.“ Nicméně navzdory tomuto drobnému detailu měl v zásadě pravdu. Jediná věc, kterou si může kdokoliv z nás být jist je, že existujeme. A my víme, že existujeme, protože jsme si toho vědomi.

Zvláštní na této pravdě je, že je naprosto jistá – každý si je vědom, že existuje, přesto to však nelze prokázat žádným experimentem. Jednoduše řečeno, já vím, že jsem – pro mě je nesporné, že tento fakt je pravdivý. Naproti tomu, i ten nejpřesvědčivější výsledek vědeckého experimentu neprokáže nic víc, než že určitá hypotéza je „velmi pravděpodobná“.

Takže vím, že existuji. Co dalšího mohu vědět s jistotou? Bohužel, není toho mnoho. Víme, že prožíváme různé zážitky: od smyslových (např. zrak), emocionálních, až po naše vlastní myšlenky, přičemž máme dojem, že existujeme v něčem, co nazýváme „čas“. Nemůžeme vědět, jestli tyto zážitky korespondují s pravdou, nicméně víme, že je prožíváme. Toto je zhruba vše, čím si můžeme být jistí. Descartes argumentoval svou základní pravdou Myslím, tedy jsem a „dokázal“, že Bůh existuje. I kdyby na Descartesově rozumu nebylo nic chybného, jak můžeme s jistotou vědět, že rozum je nástrojem k nalezení pravdy? Popravdě řečeno - nemůžeme to vědět. Nanejvýš můžeme bádat nad tím, co vlastně rozum je. Musíme prozkoumat, jak rozum funguje v mozku. Pouze když toto pochopíme, můžeme si představit jaká spojitost existuje mezi rozumem a realitou.

Nic kromě toho, co zažije naše vědomí, tedy nemůžeme brát s absolutní jistotou. Vše ostatní by tím pádem mohl být sen či počítačový program, jako ve slavném filmu The Matrix. Co když všichni ostatní kromě mě jsou jen výplodem mojí fantazie? Kolem mě možná neexistuje vůbec žádná realita. Všechno je možné a nikdy nebude nikdo jednoznačně schopen prokázat, že i ty nejroztodivnější teorie o vesmíru jsou mylné. Třeba je Země opravdu vlečena na zádech obří želvy, kdo ví? Možné to je.

 Nezdá se to však příliš pravděpodobné. Když v toto nevěřím, čemu vlastně věřím? (Používám slovo „věřím“ ve smyslu „považuji za pravděpodobné“) Věřím, že vnější vesmír existuje. Věřím, že má mnoho shodných rysů s obrazy a zážitky, které se mi promítají v hlavě. Věřím však, že opravdový vesmír nevypadá zdaleka tak, jak si ho představuji – nevypadá vlastně jako vůbec nic, protože zrak (a všechny ostatní smysly) jsou výplody vědomí. To, co se tam navenek od nás nachází, je energie, záření, hmota a přinejmenším čtyři dimenze včetně času. Mimo naše vědomí neexistuje nic jako je zvuk, barva, nebo chuť. Tyto prožité zkušenosti nám poskytují informace o vnějším světě – o energii a hmotě, o nebezpečích a příležitostech. Přesto, že se rozhodně nepodobají tomu, co se nachází v realitě, určité propojení s realitou zde je. Věřím, takové propojení musí existovat, protože pokud by nám vědomí přinášelo naprosto mylné informace, nepřežili bychom.

Věřím, že lidé a zvířata jsou produktem evoluce. Na lidském chování nebo myšlení není nic, co nemá biologický původ. Vědomí není duševní, nýbrž fyzický jev. Je to vlastnost, která vznikla během evoluce za účelem sebezáchovy. Věřím, že naše vědomí je obklopené pouze jednou realitou a že pravda nezávisí na tom, co si lidé myslí.

Právě jsem vypsal některé domněnky, kterým věřím. Kladu si tuto otázku: z jakého důvodu věřím, že můj názor na tyto věci je více pravděpodobný, než ostatní názory? Pokud jen vědomí je zcela jisté, na základě čeho mohu tvrdit, že některé názory jsou pravdivější než jiné? Jsou všechny myšlenky rovnocenně pravděpodobné? Pokud by to byla pravda, nemělo by žádný smysl o ničem spekulovat. Všechny myšlenky však nejsou rovnocenně pravděpodobné – to je přinejmenším to, čemu intuitivně věříme. Jak potom můžeme rozhodnout, které myšlenky jsou pravdivé a které nikoliv? Věřím, že pro zodpovězení této otázky je nutné porozumět tomu, jak a proč lidé myšlenky formují. Musíme pochopit vztah mezi našimi myšlenkami a realitou vnějšího světa. Musíme pochopit lidskou psychologii.

V další několika článcích bych proto rád spekuloval o lidské mysli – o klíči, jak věřím, k zodpovězení mnoha dalších představ o pravdě. Chtěl bych začít na téma vědomí – očividně nevysvětlitelný jev, představující naše celkové bytí.

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Obsah