pc150832 - copy.jpg

Spekulant

Přemýšlení

Jaký smysl má uvědomování si našich vlastních myšlenek? Není to jen pouhé mrhání časem a energií? Koneckonců, je vysilující soustředit se delší dobu na složité téma. Také je to zdlouhavý proces. Vzpomeňte si na to, jak jste se učili číst. Dřív, než jste dokázali rozpoznat slova, museli jste hláskovat každé písmeno. Dnes, naproti tomu, používáte většinu slov bez sebemenšího zaváhání. Podvědomé myšlení, oproti vědomému myšlení, probíhá velmi rychle. Má potom smysl o něčem vědomě uvažovat?

Je velmi nepravděpodobné, že jsme si vědomi, aniž by to mělo nějaký důvod. Evoluce by nám takto nešetrně zacházet s energií nedovolila. Příliš otálet s učiněním určitého rozhodnutí může být navíc nebezpečné: mohli bychom zemřít ještě dříve, než bychom se rozhodli, jestli s útočícím divokým zvířetem budeme bojovat nebo se dáme na úprk. V mém minulém příspěvku jsem napsal, že vědomí funguje jako pohon. To lze snadno pochopit, když uvážíte například pocit hladu. Ale jak je to s myšlením? Proč by nás mělo vědomí popohánět k myšlení? Vždyť ani počítače nepotřebují popohánět, tak proč bychom to potřebovali my?

Zamysleme se nad touto poslední větou. Z jakého důvodu rozřeší počítače matematickou úlohu, zkontrolují hláskování textu, nebo procházejí internet? Jsme to samozřejmě my, usazeni za klávesnicí, a rovněž programátoři, kteří přimějí počítače ke splnění úkolů. Co nás potom, v takovém případě, vede k práci s počítačem? Co vede programátory k navrhování programů? Jinými slovy: co popohání nás i specialisty? Odpověď zní: naše potřeby a požadavky. Pracujete s počítačem, jelikož něco chcete nebo potřebujete. Počítač, oproti tomu, si nic neuvědomuje, nic nechce ani nepotřebuje. Z jakého důvodu tedy počítače nevyžadují být popoháněné? Protože pro ně, zevně, tuto funkci zajišťují lidé.

Jakým způsobem nás tedy vědomí motivuje k přemýšlení? Pro zodpovězení této otázky se nejprve musíme zamyslet nad tím, co to přemýšlení vlastně je.

Začnu na příkladu Pavlova a jeho psů. Na konci 19. století provedl Ivan Pavlov, ruský fyziolog a lékař, řadu pokusů, ve kterých prokázal, že u psů lze vyvolat slintání pomocí různých stimulů - nejznámějším příkladem je zvonění. Pokaždé, když se naservírovalo jídlo, zazvonil zvonek a psi si časem spojili jeho zvuk s jídlem. Později, ačkoliv jídlo naservírováno nebylo, začali psi při zvuku zvonku slintat.

I bez jakékoliv znalosti neurologie si můžeme domyslet něco o tom, co se v mozku výše zmíněných psů odehrávalo. V jejich neuronové síti došlo k propojení. Proces, při kterém k takovému propojení dochází, se nazývá učení. V tomto případě se jedná o propojení dvou souborů informací – jídla a zvuku zvonku. Samotné propojení lze nazývat koncept. Slovy bychom mohli tento koncept vyjádřit jako: zvuk zvonku znamená jídlo. Psi si s velkou pravděpodobností tohoto konceptu vědomi nebyli. Dokonce ani my lidé, když si takto něco propojíme, si obvykle neuvědomujeme, že tak činíme.

Psi si však byli téměř jistě vědomi dvou prvotních souborů informací. Informací je v tomto kontextu cokoliv, co si vědomí uvědomuje. Jsou dvě kategorie informací: externí a interní. Náš mozek přijímá externí informace prostřednictvím našeho smyslového aparátu – pociťujeme to jako zrak, chuť, dotyk atd. Interní informace zahrnují emoce, bolest, požitek – a koncepty. Můžeme si být vědomi všech těchto druhů informací, ale proč jeden druh informací jednou uvědomujeme a jindy nikoliv?

Ze zkušeností víme, že máme tendenci si uvědomovat nové informace, zatímco tzv. vypínáme, jestliže se informace nikdy nemění. Představme si, že by v mé obvykle klidné ulici došlo k hlasité explozi a já bych zrovna seděl doma. Samozřejmě bych tu explozi vnímal. Co kdybych však byl vojákem, který je již měsíce vysazen na běsnícím bojišti a kolem kterého bez ustání vybuchují střely? V takovém případě bych pravděpodobně ten rámus již nezaregistroval – jedině snad kromě těch obzvlášť silných bomb. Je to logické: nové informace znamenají nové situace, které mohou představovat buď nové nebezpečí nebo nové příležitosti. Se starými a neměnícími se informacemi lze, oproti tomu, nakládat automaticky.

Jak je to s koncepty ? Koncepty jsou druhem informací a je jasné, že nejsou pokaždé nevědomé. Zatímco zde píšu, mnoho konceptů vstupuje do mého vědomí. Je to stejné, jako když čtu, hovořím nebo dokonce sním. Často v hlavě slyším své myšlenky již zformulované do slov. Pokud by mě Pavlov vystavil svému pokusu, mohl bych si po zaslechnutí zvuku zvonu říci: „Aha, je tady večeře!“ Jinými slovy jsem nevědomé koncept psů přetvořil do vědomé myšlenky. Proč k tomu však došlo?

Nakládá mysl s koncepty stejně, jako s dalším druhem informací? Tedy: proudí snad nové koncepty do vědomí a ty staré jsou zanechány v nevědomí? Pravděpodobně ano, nicméně samotný proces je trochu složitější. V určitém slova smyslu jsou všechny koncepty „staré“, jelikož vznikají v minulosti. Jsou uchovávány v paměti, aby se mohly znovu použít, jakmile se v budoucnu dané situace zopakují. Pokud však nejsou myšlenky nové, proč by pak měly pronikat do vědomí? Domnívám se tak z jednoho důvodu: když se koncepty propojí s novými informacemi. Napadají mě dvě okolnosti, za kterých k něčemu takovému dochází: když jsou koncepty použity k vytvoření další konceptů a když dochází k jejímu potvrzení.

Doufám, že tyto myšlenky objasním podrobněji v dalším příspěvku, nicméně nyní uvedu jeden krátký příklad. Když vy i já spatříme slovo kočka, poznáme téměř okamžitě, co je to za slovo. Poznání je proces, pomocí kterého se informace přijatá mozkem shodne s konceptem uloženým v paměti. K poznání dochází téměř okamžitě, protože je nevědomé. Při poznání není nutné přenášet informaci do vědomí, jelikož uložený koncept splní svou roli v nevědomí.

Dítě, které se učí číst, má již rovněž mnoho konceptů uložených v paměti. Už se naučilo koncept kočky. Ví, že slovo "kočka" reprezentuje tento koncept. Ví, jak vyslovit jednotlivé hlásky tohoto slova a rovněž ví, jak je propojit tak, aby vytvořily slovo. Ještě se však nenaučilo propojovat tyto symboly a zvuk slova. Jak se tedy dítě učí číst slovo kočka? Hláskuje: bere každou hlásku zvlášť do vědomí a vyhledá propojení. Pokud se už dítě částečně naučilo nějaký koncept, potvrdí ho překontrolováním s jinými informacemi. Tímto způsobem posílí koncept, což časem vede k zakotvení v paměti.

Tímto způsobem pak dochází ke vnášení konceptů do vědomí. Co je ale důvodem jejich povýšení? Naučením se číst slovo „kočka“ si dítě propojilo symbol s konceptem kočky. Došlo tak k vytvoření úplně nového konceptu. Pro vytvoření konceptu dítěti slouží vědomí. Toto povýšení konceptů do vědomí musí napomáhat formování nových konceptů.

Ale jak? Prostřednictvím popohánění. Vědomí popohání mysl ke zvýšenému soustředění, k zesílenému pátrání po nových informacích a k tvorbě nových konceptů. Odměnou za úspěšně vytvořený nový koncept je pocit uspokojení. Pocit zklamání či frustrace jsou namísto toho nástrojem proti neúspěchu.

V pozdějších článcích bych chtěl tyto myšlenky rozvést. Ale ještě než skončím, musím se vrátit k jedné věci. Konkrétně k otázce: co je to myšlení? Tak tedy, myšlení je činnost, kterou jsem výše popisoval: je to proces vedoucí ke vzniku nových konceptů. Myšlení může být nevědomé, popřípadě částečně nevědomé a částečně vědomé. Není těžké chápat šachy jako způsob vytváření nových konceptů– avšak co takové přemýšlení nad tím, co si dát k večeři? Nebo přemýšlení nad tím, co si obléci na večírek? Nebo snění? Na první pohled by se zdálo, že to nejsou příklady, kdy dochází k vytváření konceptů – ale opak je pravdou. Možná si dámšpagety je konceptem, zrovna tak je například konceptem běhám nahý ve snu. Dokonce i vzpomínky na minulost jsou ukázkou vytváření konceptů – včera jsem měl obloženou bagetu je myšlenka, která se potvrzuje, jakmile na ní myslím.

Přemýšlení tak vždy představuje vytváření konceptů. A koncept je téma, které bych chtěl hlouběji rozebírat v mém dalším příspěvku.

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Obsah