Příběhy zpoza očních víček

Tady uvádím několik krátkých snů. Neváhal jsem zahrnout mé nejděsivější sny a proto doporučuji choulostivějším čtenářům, aby tuto kapitolu vynechali.

Horor 1

Sledoval jsem zástupy lidí v jejich těžkém oblečení, charakteristickém pro devatenácté století, jak si vykračují po ulici. Muži v tmavých cylindrech, ženy v sevřených šněrovačkách a krinolínových šatech, pohrávající si se slunečníky. Od projíždějících kočárů se zvedala oblaka prachu. Po chvíli přemýšlení jsem usoudil, že je na čase jít dál. Odvrátil jsem tedy svou pozornost od dění na ulici a vkročil do staré budovy divadla, stojící za mnou. Když jsem pomalu stoupal po dřevěném schodišti, zaslechl jsem ze sálu tlumené chechtání. Hra byla v plném proudu. Přes liduprázdnou chodbu jsem se dostal až ke dveřím vedoucím do lože. Opatrně jsem je otevřel a spatřil záda čtyř osob, zabraných do představení. Úplně vlevo seděl samotný prezident. Nikdo z těch lidí si mého příchodu ani nevšiml. Podíval jsem se na pistoli sevřenou v mé dlani a připadalo mi, že by bylo škoda ji v tu chvíli nepoužít. Zvedl jsem ji, namířil a vystřelil. Místnost v ten okamžik zaplavil zděšený řev. Všechno kolem dokola bylo potřísněno krví. Právě jsem zavraždil Abrahama Lincolna.

Zatímco ten vysoký muž na zemi umíral, můj pohled směřoval znovu na kohoutek pistole a teprve teď mě přepadlo zděšení nad tím, co jsem to vlastně provedl. Proč jsem ho vůbec zastřelil? Je sice pravda, že to nebyl žádný světec (i když byl na něj po své smrti pasován). Měl špatný odhad na generály, a když se ukázalo, že jsou neschopní, dlouho váhal, než je nechal propustit. Tím došlo k prodloužení občanské války a následně zbytečné smrti mnoha tisíců dalších vojáků. Důvod, pro který tuto válku vedl, byl rovněž pochybný - chtěl totiž zachránit Unii amerických států, namísto toho, aby osvobodil otroky. Přesto všechno jsem nedokázal pochopit, co to do mě vjelo. Nikdy bych nebyl schopen nikoho zabít, ani člověka s obzvláště pochybným charakterem. Kdybych však přeci jen měl touhu někoho zavraždit, rozhodně bych si pro tento účel nevybral Abrahama Lincolna. Vždyť nakonec (i když po dlouhém váhání) zmiňované otroky přece jen osvobodil. Tímto rozhodnutím alespoň z části napravil svou pověst.

Horor 2

Stál jsem v temné podzemní jeskyni s klenutým kamenným stropem. Byla tak veliká, že by se do ní jistě vešlo několik fotbalových hřišť. V dálce jsem zahlédl paprsek slunečního světla, který pronikal škvírou ve stěně až dovnitř. Svit odhaloval velkou část jeskyně, z níž vyzařoval naprostý pokoj a klid. Všiml jsem si jakýchsi drobných částic, které pomalu proplouvaly oslnivým kuželem.

Tyto částice upoutaly o mou pozornost natolik, že jsem je začal podrobně zkoumat. Hlavou mi problesklo, že to zřejmě budou fotony. Ty jsou však příliš malé na to, aby je člověk mohl pozorovat pouhým okem. Že by to byl prach? Ani ten bych na takovou vzdálenost nerozpoznal. Po chvilce soustředění jsem si ale všiml jak ty droboučké útvary pochodují v úhledných řadách jeden vedle druhého jako nekonečný šik vojáků. Všechny vycházely z neviditelného otvoru v zadní části jeskyně a směřovaly do hluboké jámy v zemi. Byl to plující proud několika stovek řad lidských lebek.

Po té jsem svou pozornost obrátil k zemi a zjistil, že stojím v záplavě lidských koster. Zářící bílé kosti ležely vnořené do černého bahna po dně celé jeskyně.

Pak, jakoby na znamení, se kostry prudce zvedly ze země a začaly se mezi sebou prát. Celý prostor náhle zaplnili chrastící kostlivci. Vzájemně se škrtili a jeden druhému se snažil strhnout lebku. Vzápětí mě pod krkem chytily dvě kostnaté ruce. Zoufale jsem s kostrou zápolil, ale nebyl to vyrovnaný boj: ten někdo byl mrtvý, zatímco já jsem byl stále ještě na živu. On mě mohl přiškrtit tak, abych se udusil, ale já jsem z něj na oplátku duši vytřást nemohl. Snažil jsem se vytrhnout z jeho sevření, ale nad silou smrti nebylo možné zvítězit. Nedokázal jsem ani povolit jeho kostrbaté prsty. Stisk postupně nabýval na síle a já se zuřivě vzpouzel a bojoval o trochu vzduchu. Marně. Těsně předtím, než jsem zemřel přišla má záchrana. Probuzení. Celý udýchaný jsem ležel v posteli a cítil nesmírnou úlevu.

Horor 3

Rikki byl ten nejroztomilejší pes na světě. Všichni kdo ho znali, měli toho chlupáče rádi. Nebyl krásný jen svým vzhledem, ale měl i ten nejúžasnější temperament, jaký jen psi mohou mít. Otec nám ho pořídil v době, když jsme žili v Allingtonu. Bylo to ještě malé štěně, kříženec vlčáka a kolie. Z vlčáků se vyklubou pěkní neřádi. Nikoliv brutální jako dobrmani – ale mazaní a vypočítaví neřádi. Kolie, oproti tomu, vypadají vychrtle a charakterově jsou dosti záludné a neupřímné. Rikki však upřímný byl – alespoň vůči lidem – navíc vypadal elegantně. Měl hladkou srst, černá záda, bílé břicho a dlouhý, hebký, černo-bílý čenich místy probarvený do hněda. Hlavu měl zbarvenou více do černa a postrádal bílé skvrny, které kolie obvykle mívají a díky kterým působí tak podivně.

Rikki miloval lidi a ze všeho nejvíc zbožňoval nás, svou rodinu. Obvykle byl přátelský také k ostatním psům. Když ovšem nějakého psa neměl příliš v lásce, stal se z něj učiněný zbabělec. Kdykoliv se motal kolem našeho domu boxer, který patřil někomu z dolní části ulice, Rikki na něj zběsile štěkal přes prosklené dveře verandy. Věděl, že je v bezpečí, kde na něj ten uslintanec nemůže. Když se s ním ovšem setkal venku tváří v tvář, utekl pokaždé se svěšeným ocasem. Málokdy se zapletl do pouliční rvačky s jinými psy, a když už se tak přece jen stalo, nebýval tím, kdo bitku vyprovokoval. Můžeme to brát jako znak jeho ušlechtilosti nebo zbabělosti, přijde na to, z jakého úhlu budeme na věc nahlížet.

Když byl Rikki malé štěně, úplně jsem se nad ním rozplýval. Později, když mi jeho přítomnost zevšedněla, jsem na něj víceméně pozapomněl. Zrovna tak sešel z mysli i zbytku naší rodiny. Tedy kromě mého bratra, který ho měl moc rád a čumáčkoval se s ním pokaždé, když přijel z internátu domů na prázdniny. Rikki strávil většinu svého života zavřený v kuchyni, jelikož oba moji rodiče chodili do práce. Když naše rodina odjížděla do zahraničí na dovolenou, a to bylo poměrně často, většinou jsme ho odkládali do útulku. Tam chudák Rikki propadal stavu naprostého zoufalství, což se projevovalo tím, že téměř nic nejedl. Když jsme si ho pak zase vyzvedli, byl štěstím celý bez sebe, ale za půl dne si postavil hlavu a začal trucovat. Trvalo celé dva dny, než se s námi opět spřátelil.

Můj vztah k Rikkimu se změnil poté, co jsem nastoupil na internát. Bylo mi tehdy jedenáct let. Během prvního semestru mě přijeli navštívit rodiče. Ubytovali se tehdy v hotelu blízko školy, kterou jsem navštěvoval. Když jsem za nimi přišel do hotelového pokoje, Rikki vyskočil, postavil se na zadní a předními tlapami se mi opřel o ramena. Držel si mě a přitom mi hleděl do očí, jako by se bál, že bych zase mohl zmizet. Ten pes, kterého už jsem vypustil z hlavy, po mně tesknil! Tato příhoda byla jakýmsi zlomovým bodem: poprvé jsem si uvědomil, že se mi stýská po domově. Přestal jsem si také namlouvat, že jsem ve škole šťastný. V tu chvíli mi došlo, že moje spokojenost byla spíše zbožným přáním mých rodičů. A já jsem se jim ho snažil jako poslušný syn vyplnit. Když další den odjeli s Rikkim domů, mohl jsem si vyplakat oči a připadalo mi, že mě navždy opustilo štěstí.

Po tomto zážitku jsem se s Rikkim znovu hodně sblížil. Bral jsem ho jako svého bratra. Ve skutečnosti byl o hodně lepší, než můj opravdový, o šest let starší bratr. Bylo to tím, že mezi mnou a Rikkim nebyl tak velký věkový rozdíl. Navíc se ke mně Rikki choval daleko vlídněji, nenadával mi ani mě bezdůvodně nebil. Když jsem pobýval doma, bral jsem ho s sebou na procházky. Dlouhé hodiny jsme pak běhali po lesích nebo v parku. Hráli jsme na honěnou a aportovali klacky. Byly to vzácné chvíle, kdy jsme v našich osamělých životech pociťovali absolutní štěstí.

Během mého čtvrtého ročníku na internátě začal být Rikki nemocný. Po návratu z našich divokých venkovních honiček jsem pozoroval, že pokašlává, sípe a zcela vyčerpaný si lehá na podlahu v kuchyni. Matka mi říkala, že bych s ním neměl tak vyvádět, neboť už je to psí důchodce. Začal jsem s ním tedy běhat o něco méně , ale bylo obtížné se krotit, když jsem viděl, jak je to psisko šťastné z každého pohybu.

Už si nevzpomínám, zda ho vůbec někdo vzal k veterináři, ale v každém případě se jeho zdraví znatelně zhoršovalo. Na Velikonoce jsem jel s rodiči do Švýcarska (tentokrát se naštěstí o Rikkiho doma postarala moje sestra). Celou tu dobu jsem se strachoval, abych Rikkiho našel po návratu živého. Byl sice naživu, ale měl ještě větší kašel, moc nechodil a stěží popadal dech. Když prázdniny skončily a já byl nachystaný vrátit se zase zpět do školy, zašel jsem do kuchyně, abych se s ním rozloučil. S námahou se postavil na nohy a já ho pohladil po jeho krásném čenichu. Celou cestu do školy jsem probrečel.

O dva dny později mi telefonoval otec, aby mi oznámil, že Rikki zemřel. Stalo se to venku před domem, zrovna když se ho otec snažil odvézt k veterináři. Bylo mu rovných deset let. Každý, kdo Rikkiho znal, včetně všech sousedů, byl tou zprávou zdrcen. Všichni si ho zamilovali, protože to byl zkrátka úžasný pes.

Co se týče mě samotného, ani po letech se mi nepodařilo úplně překonat smutek nad jeho odchodem a dodnes o něm mívám sny. Jsou to právě takové sny, které člověka pronásledují, když ztratí někoho velmi blízkého. Odehrávají se zpravidla takto: Rikki znenadání zemře a já jsem z toho velmi zdrcený. Zatímco se potloukám po našem starém domě v Anglii, narazím na něho v kuchyni. Je živý a plný síly. Jsem radostí bez sebe. Říkám si, že jsem se musel mýlit, vždyť můj hodný pejsek vůbec nezemřel! Začnu si s ním hrát, ale nakonec upadám v podezření, že to není ten pravý Rikki, možná jen nějaký jeho příbuzný. Vypadá totiž příliš mladě. Třeba ho sem někdo přivedl, aby mě rozveselil. Po chvíli se ale mezi námi objeví nějaký starší pes, kterého nejprve nepoznávám.  V hlavě cítím zmatek, protože oba psi vypadají jako Rikki. Vzápětí si začínám uvědomovat, že ten starší pes je skutečně můj pravý Rikki. Jaká smůla, že jsem celé ty roky netušil, že byl naživu. Moc mi chyběl a v tu chvíli mi došlo, že jsme přišli o spoustu krásných neprožitých chvil. Zmizel na tak dlouhou dobu! Neměl jsem však možnost vychutnat si pocit štěstí z jeho návratu, neboť mi klesl do náruče a před očima zemřel. Podruhé jsem byl naprosto zdrcen.

Není to tak dlouho, co se mi zdál podobný sen. Na jeho konci, kdy Rikki ležel na zemi mrtvý, jsem k němu přistoupil a nožem mu nařízl kůži pod krkem. Ostří pak sjíždělo až k jeho břichu. Když jsem stáhl celou kůži, objevilo se pod ní růžově krvavé maso. Uřízl jsem hlavu a nohy, které byly ještě potaženy srstí. Poté jsem celé tělo rozkrájel na kusy, hodil je do hrnce na sporáku a začal vařit. Když bylo maso uvařené doměkka, naložil jsem ho na talíř spolu s rýží a vše jsem snědl. Co může takový sen, proboha, znamenat? Vůbec nemám ponětí, ale ačkoliv jsem zcela znechucen tím, co jsem učinil, musím přesto přiznat, že mi pokrm velice chutnal.

Horor 4

Byla to žena umístěna na psychiatrické klinice. V každém ohledu to byla normální osoba, tedy až na jednu posedlost. Libovala si v sebetrýznění. Když ji zavřeli do jejího pokoje, ze kterého byly odstraněny všechny věci, kterými by si mohla ublížit, ani byste nepoznali, že je otrokem nějaké úchylky. Seděla by s vámi u čaje a povídala si o různých věcech. Zrovna tak, jako byste si popovídali s vlastní babičkou. Nikdy by vás ani na moment nenapadlo, že pouze čekala na příležitost, jak se osvobodit. Pokud se taková šance naskytla, jako zbavena smyslů se vrhala po jakýchkoliv ostrých předmětech – nožích, žiletkách nebo střepu skla - s cílem uřezat si alespoň jednou svou končetinu.

Domnívám se, že personál kliniky polevil v neustálém dozoru nad ní právě proto, že se většinu času chovala naprosto přirozeně. Onoho osudného dne, při každodenní vizitě, se lékařka a nemocniční asistent ani neobtěžovali zamknout za sebou dveře, když vstoupili do jejího pokoje. Asistent stál k pacientce zády a plnil injekční stříkačku, zatímco lékařka si něco zapisovala do deníku. V ten moment žena neslyšně zmizela. Vyděšená lékařka vzápětí vyběhla na chodbu, ale po pacientce jako by se slehla zem.

Po krátké panice a běhání sem a tam ji konečně objevili., jak klidně stojí v parku za budovou. Lékařka ji popadla za jednu a asistent za druhou ruku, jako by ji chtěli zabránit v dalším útěku. Žena se přitom vůbec nebránila. Vyslovila své přání, aby ji pustili a nechali být. Ptala se jich, proč s ní takhle zacházejí. Nechtěla už zpátky do svého pokoje. Jejím jediným přáním bylo, aby se mohla znovu volně procházet po parku, na čerstvém vzduchu. Lékařka se jí snažila přesvědčit, aby šla hezky s nimi a nevzpouzela se. Zkrátka dělala všechno pro to, aby znovu nemuseli použít násilí. Žena však na všechna nabádání a výzvy reagovala tak rozumně, že jim začaly docházet vhodné argumenty. Jak jsem se již zmínil, nebýt té strašné obsese, byla jinak normálním člověkem.

Lékařka i asistent byli tak zabraní do hovoru, že ani nepostřehli, jak se na kraji parku rozezvučela sekačka. Naproti tomu já jsem to bzučení motoru a svištění vrtule slyšel ve své hlavě zcela zřetelně. Co je však důležitější, pacientka ten zvuk zaregistrovala také. Z ničeho nic se těm dvěma vytrhla ze sevření, které mezitím díky nekonečnému dohadování povolilo, a pádila jako o překot za zvukem sekačky. Byl to obrovský stroj na sekání vysoké trávy. Vpředu měl dlouhý nekrytý nůž, připomínající zakřivenou vrtuli helikoptéry., a při rotujícím pohybu sekal trávu v náhodných obloucích. Lékařka s asistentem za ženou v zoufalství vyběhli a chytli jí za ruce ve chvíli, kdy už klečela. Bylo však příliš pozdě. Těm třem pak ztuhla krev v žilách a na celou vteřinu ztělesnili nehybný výjev. Pak už se kolem nich mihl nůž stroje, odsekl asistentovi hlavu spolu s vystrčenou paží pacientky. Obě uťaté části zůstaly viset na moment ve vzduchu. Z hlavy čišel otupělý a zároveň nechápavý výraz. Než oba kusy stačily dopadnout na zem a než se předkloněná lékařka stačila vzpamatovat a ustoupit stranou, nůž máchl podruhé. Tentokrát o něco níže, přičemž přeťal její trup a hned poté krk pacientky. Bezvládné části těl popadaly s plesknutím na trávník. Nad zkrvavenou hromadou bez ustání kroužil nůž, jehož svištění mi stále znělo v hlavě.

Horor 5

Byla to scéna jako z hororu. Noc prozářena měsíčním svitem a všude přítomné smrtící ticho. Železná vrata hřbitova při každém otevření znepokojivě zaskřípala, jako zvíře úpějící bolestí. Kdosi stojící na vrcholu naší rodinné hierarchie (pravděpodobně má matka) rozhodl, že je na čase navštívit rodinnou hrobku a prokázat trochu piety. Celá naše famílie se tedy seřadila a v úhledném zástupu pochodovala úzkým chodníčkem mezi hroby. Já jsem šel úplně vzadu, jak jinak, a loudal se, abych všechny co nejvíce zdržel. Byla to jakási forma mého protestu. Nebýt toho, že mě má rodina donutila, vůbec bych na ten zpropadený hřbitov nechodil.

Měsíc zářil tak silně, až vzbuzoval dojem slunečního světla. Zato přítmí bylo černější, než samotná noc a zhola nic v něm nebylo vidět. Hřbitov byl starý a hodně zanedbaný. Kolem dokola ho lemovala kamenná, místy se rozpadající zeď, kterou z obou stran prorůstal tmavě zelený břečťan. Hroby, většinou z devatenáctého století, byly vedle sebe poskládány tak hustě, že mezi nimi nezbývalo už žádné volné místo. Většina z nich byla v naprosto zuboženém stavu. Některé hrobky vypadaly honosně a byly zdobeny velikými sochami plačících andělů, bílých holubic nebo propracovaných křížů. To všechno v podstatě připomínalo skutečný hřbitov, na kterém odpočívá zesnulá část naší rodiny.

Stáli jsme v půlkruhu kolem hrobu, poklonili se a předstírali, že si uvědomujeme vážnost této chvíle. Pak můj zrak bloumající po okolí narazil na něco neuvěřitelného. Na katafalku za mými zády ležela (v nádherných šatech a ověnčena spoustou květin) Zuzana, má bývalá přítelkyně. Její tělo bylo vystaveno truchlícím pozůstalým. Upřeně jsem na ní hleděl a s překvapením zpozoroval, že na mě jedním okem mrkla.

„Nemůže být mrtvá,“ pomyslel jsem si. „Jenom to hraje, aby upoutala pozornost.“ Bratr, který stál po mém boku do mě šťouchl, abych se věnoval dění u našeho hrobu.

„Nebuď bláhový,“ řekl, jakoby mi četl myšlenky. „Někdy se stane, že se mrtví pohnou. Jedná se ovšem o pouhou posmrtnou křeč.“

Zrovna, když jsem chtěl od Zuzany odvrátit zrak, začala celým svým tělem škubat a cukat. Nohy, ruce i hlava se jí prudce roztřásly.

„Nevšímej si toho!“ pronesl bratr přezíravě. “Nic to neznamená.“

„Ale ona není mrtvá! Jen to předstírá!“ protestoval jsem. „Viděl jsem, jak se jí zachvěla víčka a podívala se přímo na mě.“ Nic jsem si nevymýšlel, opravdu to tak bylo.

„Hele, ty idiote! Je mrtvá a basta,“ zasupěl bratr podrážděně a aby mi to dokázal, popadl sekyrku, kterou u hrobu zapomněl zřejmě nějaký řemeslník, popošel až k Zuzaně a rozčtvrtil ji. Části jejího těla pak posbíral a hodil do necek s vodou, které stály opodál. Náhle se, jakoby kouzlem, začaly všechny ty kusy těla skládat do sebe a splynuly - zrovna tak, jako by to udělaly kapky tuku. Během chvilky se celé tělo zacelilo a nabylo opět lidské podoby. Už ale vůbec nevypadalo jako Zuzana. Stalo se z ní zakrnělé, zkroucené a ošklivé stvoření, které mělo děsivý ďábelský výraz. Bytost, která byla dříve Zuzanou, sebou začala znovu škubat a cukat, jako by byla živá.

„Říkal jsem ti to!“ vykřikl bratr vítězoslavně. „Pořád sebou šije. Rozsekal jsem ji na padrť, takže musí být mrtvá a přece sebou mrská. Tak vidíš, že jsem měl pravdu. Mrtví se takhle kroutí. A dál se o tom nebudeme bavit.“

Bratr mě poněkud znepokojil. Vypadalo to, že má pravdu, jenže já jsem si byl jistý, že Zuzana žila, protože na mě mrkla. Nebyla to žádná iluze: před minutou jsem to viděl na vlastní oči. Musí pro to existovat logické vysvětlení, byť mě bratr dokázal vědeckou cestou můj omyl. Jak si mám, proboha, takovou záhadu vysvětlit? S velkým úsilím jsem hledal odpověď, jako by na ní závisel celý můj život.

„Mám to!“ vyhrkl jsem o chvíli později na bratra. Pomalu jsem se k němu otočil a pravil s narůstajícím přesvědčením: „Dneska ti pomocí počítačové animace mohou udělat cokoliv.“

Bratr se na mě skepticky podíval, nic neříkal, ale ten nápad ve mně začal hryzat.

„Copak nevidíš?“ řekl jsem. „Všechno to bylo dokonale sehrané. Je to jedna velká bouda. Hrajeme tady divadýlko pro ty, co nás teď sledují na velké obrazovce. Je to jen film, nic jiného. V podstatě i na to, co zrovna říkám, je předem pečlivě připravený scénář. Tohle není doopravdy, jenom hrajeme!“

Bratr se na mě mlčky, ale zahanbeně podíval. Zdálo se, že se cítí velmi trapně. Podle výrazu se zřejmě snažil nalézt ta správná slova, ale přestalo mu to úplně myslet. Improvizace nikdy nebyla jeho silnou stránkou. I když jak ho znám, vzít vinu na sebe by bylo to poslední, co by udělal. Jako bych slyšel, co si pro sebe říká: „Pěknej idiot, ten můj brácha! Vždycky dělá z lidí blbce,“ procedil by jistě mezi zuby. „Je pravidlem, že v nejméně vhodný okamžik vypustí nějakou perlu! Jak se jen z toho všeho vymotáme, aniž by si diváci něčeho všimli?“

A zatímco takhle uvažoval, stál jako přikovaný, plný zděšení. Uvědomoval si totiž, že čím déle bude vzpomínat na další text scénáře, tím více bude zřejmé, jak jsme to všechno zbabrali. Ta ostuda! Nemůžu uvěřit tomu, jak mizerní jsme herci.