Příběhy zpoza očních víček

Byl jeden z posledních dnů druhé světové války a Třetí říše pomalu spěla ke svému zániku. Spojenecká vojska, vedená Sověty na východě a Američany na západě, se stále více přibližovala a na mnoha místech už dokonce spojila své síly dohromady. Z tisíciletého impéria, kde nyní panoval jen chaos, zbylo několik málo osamocených - z posledních sil vzdorujících – okrsků. Heinrich Himmler, odporná zrůda a opovrhovaná pravá ruka Adolfa Hitlera věděl, že jeho šancí na záchranu bude jedině pokus o útěk na západ. V převleku by se mu mohlo podařit uprchnout do Španělska, nebo by se mohl případně z přístavu ve Francii dostat lodí až do Jižní Ameriky. Když pobýval ve svém dočasném úkrytu, zdevastovaném zámku poblíž Rokycan, naslouchal palbě nepřátelských zbraní ze všech stran. Věděl, že se svou malou oddanou ochrankou, tvořenou příslušníky SS, se bude muset brzy vydat na útěk. Nastal však problém, jak proniknout okolními lesy k západní čáře bez toho, aniž by je chytili Rusové, nebo dokonce nemilosrdné skupinky potulujících se partyzánů.

Když se snesla noc, vydal se Himmler se svými muži na cestu. Na zádech si nesli něco málo proviantu, který jim ještě zbyl. Podle plánu postupovali v jednom šiku mezi stromy. Občas se museli tiše brodit bažinami a prodírat křovím, aby je nepřítel neuslyšel nebo nezahlédl ve světle rozdělaných ohňů. Himmler šel celou tu dobu uprostřed skupiny. Na sebe si záměrně oblékl obyčejnou uniformu řadového vojáka, ve snaze zvýšit své šance pro případ, že by byl dopaden.

Jak se postupně rozednívalo, vyšplhali se tito muži na strmý skalní útes. Musel to pro ně být nebezpečný a stresující moment, neboť na ně v tu chvíli bylo vidět ze všech stran. Šli tiše po úpatí skal, až narazili na jeskyni, ve které se ukryli. V ten okamžik se všem očividně ulevilo. Posedali si na zem a slastně odpočívali. Byla to vyčerpávající noc, stejně jako celý uplynulý týden. Vojákům už mnoho sil nezbývalo.

Zanedlouho poté vypukla mezi Himmlerem a ostatními muži hádka. Himmler chtěl co nejrychleji pokračovat dál a dostat se tak až do americké zóny, dokud to ještě bylo možné. Ovšem jeden z mužů, kterého ostatní, na rozdíl od Himmlera, považovali za svého opravdového vůdce, doporučoval setrvat na místě a pokračovat v cestě až po západu slunce. „Vzhledem k mým vojenským zkušenostem,“pravil tento muž (na což se Himmler zatvářil kysele, protože přímou zkušenost z armády měl jen zanedbatelnou), „by bylo čiré bláznovství putovat za bílého dne“. Jistě by byli okamžitě dopadeni. Nehledě na to, že všichni usínali vyčerpáním a hladem, takže další chůze by stejně nepřipadala v úvahu.

Z Himmlera čišel vztek, neboť nebyl zvyklý na to, aby mu někdo takhle oponoval. „Budete dělat to, co vám nařizuji já!“ křičel na ně. „Zvedejte se! Padejte!“

Muži začali pomalu a neochotně vstávat.

„Pozor!“ zařval Himmler. „Každý, kdo neuposlechne rozkazu, bude bez váhání zastřelen!“

V tu chvíli už stáli všichni vojáci v pozoru a k jednomu z nich se Himmler přitočil tak těsně, že se jejich obličeje téměř dotýkaly. Pak svého podřízeného zasypal přívalem nadávek. (Nepochybně tuto scénu odkoukal od herců, hrajících ve filmech velitele). Voják však nehnul ani brvou a poslušně stál v pozoru po celou dobu, kdy na něj Himmler nepříčetně ječel. V momentě, kdy si ostatní muži mysleli, že tento výstup už nemůže dále gradovat, trefil se někdo vodou ze stříkací pistole přímo do tváře toho řvouna. Ten oněměl a alespoň na okamžik zmlkl. Krev se v něm vzpěnila a pomalu se otáčel na stranu, ze které ta nečekaná sprška přiletěla. Voda mu při tom kapala z nosu a stékala po krku na límec košile.

„Kdo z vás to udělal?“ zavřískal a vzápětí si náhodně vyhlédl dalšího vojáka: „To jsi byl ty! Zastřelit!“ hystericky zavelel. „No tak! Zastřelte ho! Okamžitě ho zastřelte!“

Nikdo z nich se však nepohnul. Tedy až na jednoho a tím byl již zmíněný nepsaný vůdce mužů, který rázně vykročil z řady. Jeho cílem ale nebylo plnění Himmlerova rozkazu. Ze svého polního tlumoku vytáhl zákusek se šlehačkou a se vším nasazením ho pleskl do tváře Heinricha Himmlera. Ten s největší pravděpodobností utrpěl psychický šok, protože se nezmohl ani na slovo, když mu byl dort rozmazáván po celém obličeji. Když z něj korpus zákusku opadal, vyčnívala z kopce bílé šlehačky jen jeho špička nosu, nad kterým mrkaly dvě vyplašené prasečí oči. *

* Tento sen znázorňuje vratkost moci a nevypočitatelnost společenské úcty. Ve vypjatých dobách (jejichž příkladem by mohla být Třetí říše na konci války) se veškeré naše předem vžité představy o hierarchii zhroutí jako domeček z karet. Pozoruhodná v tomto případě byla rychlost změny. Ještě o týden zpátky a celé předchozí období dvanácti let by se nikdo Himmlerovi rozmazat dort po tváři neodvážil, přestože toho muže nenáviděl skoro celý svět. Nyní to mohl provést i řadový voják, beztrestně a bez ohledu na Himmlerovo postavení a hodnost.