Příběhy zpoza očních víček

Měl jsem obrovskou radost, že se opět vracím do Afriky. Po všech těch letech jsem měl příležitost prozkoumat další místa tohoto fascinujícího kontinentu, která se mi předtím nepodařilo navštívit. Během klesání letadla jsem z okénka viděl rozlehlou pláň a pode mnou byly nekonečné kilometry pouště. Ta se ale záhy po přistání na letištní ploše proměnila v džungli.

Jakmile jsme vstoupili do hlavní letištní haly, vřele mě a mé spolucestující přivítal prezident republiky. S každým si osobně potřásl rukou a prohlásil, že je naším setkáním nesmírně potěšen, neboť on a jeho země mají turisty rádi. Měl jsem v úmyslu vydat se okamžitě na cesty, ale prezident oblečený do maskáčů a černého baretu mi sdělil, že nikdo z nás bohužel nesmí opustit areál letiště, jelikož za jeho hranicemi nebylo pro cizince příliš bezpečno. Prezident, působící velice dobrým dojmem, dále prohlásil, že této situace velice lituje. Ubezpečil nás však, že letištní komplex je mnohem hezčí, než zbytek země a tudíž není důvod se kamkoliv jinam vydávat. Letiště, jak pravil, bylo v podstatě jeho palácem, velmi luxusním místem s nádherným parkem se statnými stromy, květinami všech barev, umělými rybníčky, architektem navrženými vodopády a prvotřídním vybavením, jako je bazén, tenisové kurty a tak podobně.

Později jsem mohl prezidentova slova potvrdit – palác byl opravdu luxusní a park nádherný. Přesto všechno jsem byl dost zklamaný, protože celým smyslem mé výpravy bylo cestovat a poznávat nové věci. Prezident mimo jiné sdělil, že udělá vše pro to, aby o nás bylo postaráno, jak se sluší a patří u významných hostů, a že nám bude k dispozici, kdykoliv bude zapotřebí. Do jisté míry to pro mě byla přijatelná kompenzace mých přetrhaných plánů. Byl jsem unešen představou, že osobně poznám hlavu státu, což se samozřejmě poštěstí jen málokomu.

Prezident byl nepochybně mocný muž. Zdálo se, že má zcela pod kontrolou své nevraživě vyhlížející, svalnaté muže, rovněž oblečené do maskáčů a černých baretů. Ti byli navíc vybaveni těžkými botami a k hrudi si tiskli mocné samopaly. Měli za úkol chránit nejen svého prezidenta, ale i nás turisty. Stovky jich procházeli palácem nebo stáli podél elektrického plotu, který lemoval areál. Dohlíželi na to, aby se nikdo nepovolaný nedostal dovnitř ani ven. Nebyl jsem si jist, jak daleko sahala prezidentova moc za hranice komplexu, neboť jsem se dozvěděl, že nikdy toto místo neopouštěl.

Jelikož nás prezident pozval na večeři, setkali jsme se všichni ve stanovený čas před jeho rezidencí. Tam venku, na jednom konci obrovského, mramorem vykládaného dvora, vedle okouzlující renesanční fontány, jsme zasedli ke dlouhému stolu. Ten se prohýbal pod vybranými delikatesami, do kterých jsme se posléze s chutí pustili. Poštěstilo se mi sedět přímo vedle hostitele. „Jedinečná šance se spřátelit,“ pomyslel jsem si.

Během večeře a příjemné konverzace jsem si v dálce všiml dlouhého zástupu lidí. To upoutalo mou pozornost. S údivem jsem pozoroval samé polonahé a vyhladovělé muže, sunoucí se úzkým průchodem na protější straně dvora. Chovali se tiše a zatrpkle. Vojáci je zbraněmi popoháněli do budovy na stejné straně dvora. Bylo mi jasné, že se snaží celou akci utajit, aby za žádných okolností nenarušili naše stolování.

Obrátil jsem se k prezidentovi a dle mého soudu se ho slušně zeptal: „Kdo jsou ti lidé, pane prezidente?“

Ten na mou otázku reagoval nevraživým pohledem. Bylo to za celou dobu vůbec poprvé, kdy nevypadal tak přívětivě. Po krátké odmlce se zazubil a důrazně pronesl: „Máme turisty rádi. Chceme, aby naší zemi navštěvovali.“ Poté opět zmlkl, ale nepřestal se usmívat. Bujará atmosféra u stolu byla pryč a nezachránila to ani jeho rozjařená tvář. Zřejmě byla chyba, klást mu takovou nevhodnou otázku.

Později toho večera, při usínání v jednom z prezidentských apartmánů, jsem zvenčí zaslechl tlumený rozechvělý zvuk. Než se mi podařilo vylézt z postele a dostat se k oknu, vše utichlo. Dole, po celém dvoře, ležely stovky poházených mrtvých těl. Některá ležela na zádech, některá na břiše, jiná se navzájem překrývala. Někdo měl otevřená ústa a někdo končetiny nepřirozeně vykloubené. Byli to ti samí lidé, které vojáci téhož dne eskortovali.

Ze strachu, že by mě snad někdo mohl zahlédnout, jsem se raději rychle přikrčil a schoval za okenní parapet. Mohli by si myslet, že nejsem turista, ale cestovatel, což by mi způsobilo nemalé potíže. „Co jenom budu dělat?“ ptal jsem se sám sebe znepokojeně. „Už vím – vyfotím to. Svět se o tom přece musí dozvědět,“ honilo se mi hlavou. Pak jsem si uvědomil: „Vždyť sebou, sakra, nemám foťák. Je v mé tašce, která stále ještě nedorazila na letiště.“

„Opatrně jsem znovu vykoukl přes parapet. Těla byla nyní pečlivě srovnána. Ležela v řadě vedle sebe na zádech s připaženýma rukama a napnutýma nohama. Páry vykulených očí zíraly významně k nebi. Všechna ta těla byla k nerozeznání stejná. Znovu jsem se přikrčil.

„Co bych tak mohl udělat?“ horečnatě jsem přemýšlel! Vždyť mám v kapse telefon a s ním to můžu vyfotit.“ Pak jsem se ale zarazil. „Co když mě nějaký voják důkladně zkontroluje, až budu zemi opouštět a ty fotky objeví? Bude si myslet, že jsem novinář, což by bylo v tomto případě ještě horší, než cestovatel. Zlikvidovali by mě stejně jako ty dole.“

Opět jsem vyhlédl z okna. Tváře těl již nebylo možné spatřit: každé z nich bylo od hlavy až k patě zahalené bílou pokrývkou. Znovu jsem se schoval. „Co budu ksakru dělat? Něco bych rozhodně udělat měl.“ Pak jsem dostal další nápad: „Ty fotky můžu koneckonců poslat na svůj e-mail a pak je z telefonu vymažu!“

Vystrčil jsem hlavu nad parapet svírajíc v ruce svůj telefon, připravený k focení. Když jsem se ale rozhlédl, nebylo už po mrtvolách ani vidu. Dvůr byl prázdný a vypadal tak, jako předtím. Co má tohle všechno znamenat? Nakonec se možná nestalo nic. Oddechl jsem si. Možná se mi celá událost jen zdála.