Příběhy zpoza očních víček

Byl jsem ve svém starém domě v Anglii, kde jsem se zoufale snažil najít všechny věci potřebné na cestu. Za patnáct minut mi odjížděl vlak a já pomalu přestával věřit tomu, že se mi ho ještě podaří stihnout. Pak jsem ale dostal nápad. Zavolal jsem strojvedoucímu a řekl mu, že dorazím o něco později. „To je v pořádku,“ odpověděl. „Počkáme na vás.“ Tak tohle je neocenitelná výhoda, kterou s sebou dnešní doba přináší. V minulosti by se nic podobného nemohlo stát. Pro někoho, kdo stejně jako já, vyrůstal v počátcích éry elektroniky, jsou mobilní telefony naprostým zázrakem. Dnešní mladí lidé je pochopitelně považují za samozřejmost a myslí si, že život byl vždycky takhle jednoduchý.

Konečně mám sbaleno a pádím na nádraží. Na cestě mi dělala společnost moje moucha, kterou jsem choval jako domácího mazlíčka. Ta během tohoto snu změnila několikrát svou velikost. V tuto chvíli byla asi tak veliká jako moje pěst. Uvelebila se mi ve výstřihu pod svetrem a nervózně se ošívala. Vlak byl tentokrát narvaný k prasknutí, a jelikož jsem nenašel místo k sezení, měl jsem vážné obavy, aby ji někdo náhodou nerozmáčkl. Cestující však byli ohleduplní. Možná si všimli, jak občas vystrkuje hlavičku z mého svetru a otírá se mi láskyplně o bradu. „Nerada cestuje,“ vysvětlil jsem svým spolucestujícím a hladil ji přitom po sosáčku, abych jí cestu co nejvíce zpříjemnil.

Za pár minut už jsme byli na venkovské chalupě mých rodičů. Bylo to poněkud zvláštní, protože tato usedlost není v Anglii, ale v České republice. Nechal jsem svou mouchu, která už měla v tu chvíli běžnou velikost, aby si volně létala po domě. Trochu jsem se bál, aby se nezapletla mezi ostatní, neochočený hmyz. Mé obavy ještě vzrostly, když jsem zaregistroval mrtvá těla much na okenním parapetu. Obával jsem se, že tu někdo použil hmyzovražedný sprej. Začal jsem svého mazlíčka zoufale hledat. Volal jsem na ni, ale nebylo to nic platné. Postavil jsem vodu na čaj a pustil se do mytí nádobí. Při tom jsem tajně doufal, že se má muší kamarádka brzy vrátí a všechno bude zase při starém.

Zatímco jsem měl ruce ponořené ve dřezu plném pěny, vešla do kuchyně krásná tmavovláska a začala si se mnou povídat. V ten okamžik jsem pocítil, jaké to je, když se dva lidé doopravdy přitahují. Nejen já, ale i ta snědá dívka poznala, že to mezi námi omamně zajiskřilo. Pokud bych se měl oženit s nějakou ženou, pak by to byla právě ona. Otočil jsem se k ní a naše těla se k sobě přibližovala vlivem jakési záhadné síly, kterou jsme nebyli schopni ovládnout. Právě, když se mé rty měly dotknout jejich, vykřikla: „Přestaň!“ Ztuhl jsem. „To nemůžeme,“ vysvětlila. „Mám ve vedlejším pokoji manžela.“ Otevřeli jsme dveře do obývacího pokoje a tam skutečně, rozvalený v křesle před televizí, chrápal její špekovitý manžel.