301.jpg

Příběhy zpoza očních víček

Politika

Nikdy nemůžete dopředu vědět, kdy to přijde. Pravda, také to nemusí přijít nikdy. Vezměme si například takové novináře. Každodenně se jich tisíce po celé zeměkouli honí za pořádným úlovkem. Shlukují se na těch nejnebezpečnějších místech a riskují to nejcennější, co mají – své životy. A to všechno jen pro to, aby své čtenáře ohromili jako první. S notnou dávkou štěstí budou po celém světě k vidění ve večerních zprávách. Šance na úspěch jsou však mizivé. Každý novinář sní o tom, že to bude právě on, kdo se jako jediný s kamerou v ruce objeví u události, která otřese světem. Touží být například přítomen na zahradním dýchánku ministerského předsedy v momentě, kdy skupina teroristů napadne a následně zastřelí desítky hostů. To by byla paráda! Takového úlovku se ale podaří dosáhnout jen málokomu. Mazanější novinář se pochopitelně může pokusit zvýšit svoje šance na úspěch tím, že předem uplatí teroristy, aby vtrhli na daný večírek. Tento postup má ale svá úskalí. Ve zmatku by mohli omylem spolu s ostatními zastřelit také dotyčného žurnalistu. Pak by mu, ovšem, žhavé titulky v novinách vyfoukl někdo jiný. Zkrátka - nikdo nemá svůj odsud plně pod kontrolou. Práce novináře, se v mnohém podobá našemu životu. Je to pouhá záležitost štěstěny.

Nicméně stejně jako v životě, tak i v novinářské řeholi člověk obvykle intuitivně vycítí, že se schyluje k něčemu významnému. Zrovna tak tomu bylo minulý pátek odpoledne. Když mi na pracovním stole zadrnčel telefon, pocítil jsem, že to nebude jen tak obyčejný hovor. A taky že ne. Bylo to tady.

Uběhly dva frustrující týdny plné planých pokusů a nikam nevedoucích stop. Dva týdny probouzejících se a následně vyhasínajících nadějí. Nyní se rýsovala ještě jedna šance. Je tomu přinejmenším rok, co začaly kolovat zvěsti o tom, že vláda provádí nezákonné genetické experimenty na lidech. Přitom zákon jasně zakazuje jakoukoliv snahu o klonování člověka, aby se tak zabránilo možnému lidskému utrpení. Teď ale vláda údajně klonovala, a co víc, vzniklé tvory pak využívala k pokusům. Postižení jedinci jsou po celý život uvězněni ve speciálních zařízeních a pod nátlakem musí podstupovat všechny možné krutosti, trýznění a ponižování. Nikdy jim nejsou dopřána ani ta nejzákladnější práva, která bývají lidem jinak zaručena. Z morálního hlediska je takový čin odsouzeníhodný - dokáže totiž vůbec někdo zabránit vládě, aby nakonec nešířila své pole experimentů i mezi řadové občany?

V každém případě bylo velmi těžké prokázat, že to, co se proslýchá, je pravda. Vláda veškerá obvinění prohlásila za absurdní a záhy je smetla ze stolu. Je pochopitelné, že pokud by se všechna ta nařčení zakládala na pravdě, vládě by nezbývalo, než označit celou záležitost za absurdní a následně nastolit přísné informační embargo. Dosud se však neobjevily žádné důkazy ani svědectví. Bylo třeba do celé hry zapojit nějakého aktivního informátora. Někoho, kdo pracuje pro vládu, a přitom už dávno ztratil iluze. A právě tohle se mi naskytlo onoho pátečního odpoledne. Jak se říká, příležitost na sebe nenechala dlouho čekat. Hned jak jsem odložil sluchátko, otočil jsem se na našeho kameramana Davida, kterému už nikdo neřekne jinak než Vazbič: „Tak už je to tady,“ řekl jsem. „Jde se na to.“

Hodil jsem do sebe zbytek čaje a chvíli na to usedl za volant našeho služebního vozu, abych nepromeškal ani minutu. Vedle mě seděl Vazbič, který mlčky hleděl před sebe a vzrušeně oddychoval. Za necelou půlhodinu jsme už stáli před smluvenou budovou.

Byl to vysoký, několikapatrový objekt z červených cihel, které díky smogu časem zčernaly. Možná proto se tento dům podobal spíše ponurému zpustlému skladu. Někde v jeho horní části se měly provádět údajné experimenty. To pomyšlení se mnou otřáslo.

Hlavním vchodem jsme pochopitelně vejít nemohli. Obešli jsme proto celou budovu a přes zapáchající průchody plné starých odpadků a povalených popelnic jsme vklouzli na malý dvorek. Náš špicl už vyčkával u dveří. „Honem, dělejte!“ popoháněl nás dovnitř. Byl to vysoký pohublý muž v bílém plandavém laboratorním plášti.

„Provádějí se tady děsivé pokusy,“ zašeptal. „Vyvinuli mutanta – ženu, která je na pohled tak ošklivá, že kdokoliv spatří její tvář, okamžitě zešílí. Nesmí se o tom ani mluvit, panují tam přísná bezpečnostní opatření a nebude snadné vás tam propašovat.“

Špicl nás rychle zavedl do malé místnosti s nápisem „Sběrna prádla“. Tam jsme si s Vazbičem oblékli bílé pláště, a pak zalezli do vozíku na prádlo. Náš informátor nás poté zaházel hromadou erárního povlečení a o pár chvil později už jsme, ukryti ve vozíku, svištěli dlouhou chodbou. Tušil jsem, že nás vezou nějací asistenti a po té, co kolečka vozíku najela do výtahu, mi sevřený žaludek napověděl, že jedeme směrem nahoru. Pamatuji si, že jsme se pak kodrcali další chodbou, kde nás vyklopili do strmé prádelní šachty. Přistání do obrovské hromady špinavých nočních košil bylo poměrně měkké. Ocitli jsme se v prádelně. Odtud už se zbývalo jen vyšplhat po ocelovém žebříku ke dvířkům, která byla vysoko nad našimi hlavami.

Opatrně jsem je pootevřel a úzkou štěrbinou nakoukl do chodby. Naštěstí nikde nikdo nebyl. Vyklouzli jsme s upoceným Vazbičem ven.

„Co tam děláte, vy dva?“ zahřímal za mnou hluboký hlas. Otočil jsem se a v půlce chodby spatřil obtloustlého muže. Valil se směrem k nám, až jsem na okamžik zauvažoval, jestli bychom neměli vzít nohy na ramena. Bylo to ale marné – než jsem se stačil rozhoupat, stál vedle nás.

„Neměli byste být na operačním sále s doktorem McAverym?“ zeptal se. Přikývl jsem. „Tak co tady okouníte? Běžte, přece!“ Obrátili jsme se, abychom našli nějaké dveře, kam by se dalo zapadnout.„Vy nemáte ani nejmenší tušení, kde se nacházíte, že?“ Nešťastně jsme zakroutili hlavami. Několik vteřin nás probodával pohledem a pak s unaveným a podrážděným povzdechem pronesl: „Následujte mě, já vás tam zavedu.“ S dupotem prošel až na konec chodby, kam jsme se v těsném závěsu za ním přesunuli.

Po chvilce jsme zahnuli doleva do ještě větší chodby. Následovala malá postranní chodba, překročení široké chodby a vstup do další úzké chodby, na jejímž konci jsme zabočili do středně velké chodby a ta vedla do jakési dlouhé chodby. Nakonec, po zdolání ještě jedné krátké chodbičky, jsme se ocitli u schodiště. Rychle jsme vystoupali pět pater. Upocený Vazbič funěl a nemohl popadnout dech.

„Jak se odsud jenom dostaneme?“ přemítal jsem. „Doktor určitě pozná, že nepatříme do jeho skupiny. Podaří se nám utéct postranní chodbou? Nebo bychom možná mohli zapadnout do nějaké místnosti, aniž by si toho tenhle chlápek všiml. Je k nám stále zády a možná by mu trvalo, než by postřehl, že jsme pryč. Ale co když v té místnosti zrovna někdo bude?“

Na dalším podlaží jsme opět procházeli dlouhou chodbou. Zastavil jsem se a zabral za kliku šedobílých dveří. Bylo zamčeno. Náš oplácaný průvodce se podíval přes rameno. „Dělejte, vy dva, myslíte si, že kradu čas?“ pronesl a zakroutil svou odulou hlavou. O kus dál jsem udělal další pokus. Dveře povolily! V ten moment se před námi z postranní chodby vyloupla jakási neduživá postava. Rychle jsem dveře zase zavřel. Byl to náš špicl.

„Á, já vás už drahnou chvíli hledám,“ řekl směrem k nám.

„Ale oni říkali, že jsou od doktora McAveryho,“ spustil muž, kterého jsme až doposud následovali.

„Ano, to je pravda,“ řekl špicl. „Já už se o ně postarám.“

„Dobrá,“ řekl ten hromotluk a na tváři měl zmatený výraz.

„Tak se držte tady toho pána.“ Mávl rukou na rozloučenou a odporoučel se chodbou, kterou jsme přišli.

„Chcete, aby to všechno prasklo?“ zasyčel na nás špicl rozzlobeně. Pokrčil jsem rameny nad absurditou života. Pak se ten pohublý chlápek otočil a pokynul nám, abychom šli za ním.

Dorazili jsme až na konec chodby. Pak jsme zahnuli doleva do ještě větší chodby. Následovala malá postranní chodba, překročení široké chodby a vstup do další úzké chodby, na jejímž konci jsme zabočili do středně velké chodby a ta vedla do jakési dlouhé chodby. Nakonec, po zdolání ještě jedné krátké chodbičky, jsme se ocitli u schodiště. Rychle jsme vystoupali pět pater. Upocený Vazbič funěl a nemohl popadnout dech.

Špicl vyťukal kód do elektronického panelu u dveří na konci schodiště a pak jsme mohli projít do další liduprázdné chodby. U dveří po levé straně zastavil a vzal za kliku.

Všichni tři jsme vstoupili do místnosti bez oken, osvětlené jen oslnivými zářivkami. Na protější zdi byly těžké ocelové dveře s kódovaným zámkem a železným kolem uprostřed, zrovna takovým, jaký se používá u bankovních trezorů.

„Musíte být velmi opatrní,“ oznámil nám špicl předtím, než jsme pokračovali dál. „To, co se chystáte udělat, je mimořádně nebezpečné. Když si nedáte pozor a podíváte se na toho mutanta za ocelovými dveřmi bez ochrany, postihne vás vážná duševní újma, která může způsobit i smrt.“

Těžce jsem polkl. Vazbič mlčky hleděl před sebe a vzrušeně oddychoval.

„Jedná se o mutaci, která postihuje pouze ženskou populaci,“ pokračoval dál špicl. Na svědomí to má gen, který se vyskytuje na chromozomu X. Tato žena má onen mutační gen na obou svých chromozomech X. Díky tomu je tak škaredá, že kdokoliv spatří napřímo její celou tvář, postihnou ho trýznivá psychická muka, která vyústí v sebevražednou depresi nebo šílenství. Jediným způsobem, jak na ni lze pohlédnout, je sledovat její tvář po částech za pomocí těchto trubiček.“

Špicl ukázal na koš u ocelových dveří, ve kterém bylo naskládáno několik dlouhých umělohmotných trubiček. Dvě z nich vzal a podal nám je.

„Varuji vás. Dívejte se na ni jenom skrz tuto trubičku. A dávejte si při tom pozor, abyste měli druhé oko pevně zavřené,“ dodal.

Po nastavení správné pozice zámku otočil železným kolem a pomalu pootevřel dveře tak, aby to stačilo na prostrčení umělohmotných trubiček. Dřepl jsem si a Vazbič se postavil nade mě. Skrz trubičky jsme pohlédli do prostoru za dveřmi. Nejprve jsem zahlédl šedivé oko, které se na mě upřeně dívalo. Pohnul jsem tedy trubičkou a spatřil pramen blonďatých vlasů, bílou pleť, kousek ucha a obě nosní dírky na konci špičatého nosu. Ať jsem se díval, jak jsem se díval, z těch zlomků, které byly k vidění, nebylo možné sestavit ucelený obraz toho, jak dotyčná žena vypadala. Uvědomil jsem si, že tomu ani jinak být nemohlo. Šlo o naši bezpečnost. Pravdou však je, že po celém tom martyriu, které jsme až doteď absolvovali, bylo pro nás velkým zklamáním, že ženu nakonec neuvidíme celou.

„Raději byste už měli jít,“ řekl špicl. „I když máte ty trubičky, není dobré se skrz ně dívat příliš dlouho.“

Vstal jsem tedy a vrátil mu trubičku.

„Jaké to bylo?“ zeptal se.

„Bylo to docela zajímavé,“ zalhal jsem.

Všiml jsem si, že Vazbič ale stále hledí do škvíry.

„No tak, Vazbiči,“ řekl jsem mu. „Jdeme už!“

Ten se však ani nepohnul. Zůstal stát jako přikovaný, s trubičkou naraženou kolem oka.

„Nech toho,“ naléhal jsem a cítil určité znepokojení nad tím, že se i nadále odmítal pohnout. „Nedělej hlouposti!“ Popadl jsem ho za ruku a snažil se ho odtrhnout. V ten okamžik však Vazbič zlostně zavrčel, otočil se a vší silou mě odstrčil. Než jsme se špiclem stačili něco udělat, rozzlobeně švihl trubičkou o zem a oběma očima se podíval do mezery ve dveřích.

„Co to děláš, zešílel jsi?“ zakřičel zoufale špicl.

Snažili jsme se Vazbiče za každou cenu odtrhnout ode dveří. S takovou korbou se však nedalo ani pohnout. Zatímco se ho špicl marně snažil strhnout k zemi ragbyovým chvatem kolem pasu, já jsem mu skočil po krku. Vazbičovi se přesto podařilo rozrazit dveře dokořán.

„Koukejte!“ vykřikl jako u vytržení a zíral na ženu, která se objevila před námi. „Je nádherná!“ rozplýval se v naprostém dojetí. Špicl bleskově poklekl na zem a oběma rukama si zakrýval oči. Já se naopak, stále svírajíc Vazbičův krk, automaticky otočil, abych se také podíval. Příležitost spatřit nádhernou ženu by si člověk přece neměl nechat ujít.

Stála tam dáma v modrém kostýmu. Klidně a přívětivě se na nás usmívala. Vlasy měla načesané a odbarvené na blond. Vypadala docela obyčejně. Nebyla ani škaredá, ani – jak tvrdil Vazbič – krásná. Byl jsem zklamán. Byla to Margaret Thatcher. *(1)

*1  Margaret Thatcher (1925-2013) byla ministerskou předsedkyní Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v letech 1979 – 1990.

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Obsah