Image010.jpg

Příběhy zpoza očních víček

Náboženství

Ležel jsem zrovna v posteli, když mi byla doručena zpráva od Boha. Přinesli mi ji dva malí poslové, tedy spíše oškliví skřeti. Nebylo však pochyb, že tito mužíci přicházejí přímo z nebes. Když jsem jim naslouchal, působila na mě moc Božího Slova tak silně, že jsem ani na okamžik nepochyboval o jeho pravdivosti. Hlásali pravdu, která byla absolutní: jasnější, než jakýkoliv vjem a důležitější, než jakékoliv odvětví vědy.

Mým úkolem, jak mi ti dva s vážnou tváří sdělili, bylo zničit svět. Takové šílenství! Přiznám se, že mě jejich zpráva šokovala a vůbec jsem nechápal, proč mám zlikvidovat něco tak úžasného a zázračného, jako je naše modrozelená planeta. Země je unikátním výtvorem a tak by její zničení bezpochyby představovalo vesmírný zločin. I kdyby nebyla tak jedinečná, její zánik by znamenal ztrátu veškerého našeho úsilí a nikdo už by se nikdy nedozvěděl, proč jsme tuto planetu obývali, a jaký smysl naše existence vlastně měla. Neměl jsem nejmenší tušení, proč chce Bůh provést tento zběsilý čin. Další záhadou bylo, proč si pro realizaci takového záměru vybral právě mě. Proč to mám být já, když na světě žije spousta lidí, kteří mají o hodně větší sklony k násilí? Dohadovat se s Bohem ale nebylo možné Vůle Boží je vůle Boží – nedotknutelná, nevyvratitelná – a při vší smůle jsem to byl já, kdo byl určen k tomu, aby ji vykonal. Je docela možné, že Bůh spadl ze švestky, nicméně mně, coby pouhému poddanému, nezbývá nic jiného, než zachovat poslušnost a konat.

První věcí, kterou jsem měl udělat, byla krádež bomby. Boží vševědoucnost mi vnukla jasnou představu o tom, kde se bomba nachází. Bylo to v přísně střeženém komplexu betonových budov na periferii Prahy. Celý nesvůj jsem nasedl do auta a dojel až na dané místo. Zaparkoval jsem nedaleko hlavního vchodu a vydal se k závoře, u které postávali dva hlídači. Na hlavě měli bílé helmy a o hruď si opírali samopaly. Oznámil jsem jim, že mám domluvenou schůzku s generálem Sykorským. Jeden z nich mi pokynul, abych s ním zašel do přilehlé vrátnice. Následoval jsem ho, a jakmile zvedl sluchátko telefonu, vpálil jsem mu kulku do hlavy ze svého revolveru. Sklonil jsem se nad jeho mrtvým tělem. Tvář měl nehybnou a oči vytřeštěné, jako kdyby spatřily něco úžasného. Svlékl jsem mu uniformu a nasoukal ji na své oblečení. Toho nebožáka jsem pak odvlekl až ke zdi, o kterou jsem ho opřel. Seděl jsem pod oknem a se zbraní v ruce trpělivě vyčkával.

Jak jsem tušil, netrvalo dlouho a otevřely se dveře. Druhý hlídač vešel dovnitř, aby zjistil, proč se jeho kolega nevrací. Zasáhl jsem ho přímo do srdce a on se bez hlesnutí skácel k zemi. Vtáhl jsem jeho tělo do místnosti, upravil si uniformu, nasadil helmu, zavřel za sebou dveře a s naprostým klidem vykročil do areálu.

Vstoupil jsem  do nejbližší budovy a ocitl se v labyrintu dlouhých chodeb, ve kterých zářila neonová světla. Instinkt mi napovídal, kudy se mám ubírat a tak mi nečinilo sebemenší problém orientovat se v prostoru. Nakonec jsem došel až k dvojitým dveřím, u kterých stál po každé straně jeden hlídač. Zasalutoval jsem a bez jakékoliv kontroly prošel dál do obrovské haly. V jejím středu viselo malé válcovité pouzdro z čisté oceli, ve kterém byla zasunuta bomba. Válec byl uchycen na velkou kovovou konstrukci, z níž vybíhalo několik mechanických ramen. Ve srovnání s úsilím, které jsem vynaložil, abych se dostal až sem, byl úkol zmocnit se bomby poměrně snadný. Musel jsem jenom zastřelit strážného, který postával u kovové konstrukce. Pak jsem popadl pouzdro s bombou, vzal nohy na ramena a při útěku odrovnal zbylé dva hlídače u dveří. V tu chvíli se spustil alarm.

Výsledný poprask by se dal přirovnat k mraveništi, do kterého zrovna někdo šlápl. Neznámo odkud se náhle vynořili vojáci ve zbrani (*1) a začali se hemžit sem a tam  ve snaze postavit se vetřelci. Neměli však nejmenší potuchy, kdo je tím hledaným. Chránil mě místní feromon – uniforma – a díky tomu jsem běhal bez povšimnutí mezi vojáky s pouzdrem ukrytým pod sakem. Nakonec se mi podařilo odpojit od skupinky vojáků a postranní chodbou vyběhnout ven. Ocitl jsem se ve slepé uličce, na jejímž konci čněla vysoká obvodová zeď. Vydrápal jsem se nahoru, přestřihl ostnatý drát a seskočil na trávník za areálem.

Téměř ležérně, ale s vědomím povzbuzeným adrenalinem, jsem se ubíral podél zdi až k místu, kde byl zaparkovaný můj vůz. Nastartoval jsem, ale zvuk motoru byl přehlušen povykem a následnou střelbou, vycházející  z  areálu. S kvílením pneumatik jsem se rozjel, ale ve zpětném zrcátku jsem zaregistroval auto, které mi bylo v patách. Ve velké rychlosti jsme v těsném závěsu vybírali ostré zatáčky úzkých venkovských cest, jako bychom byli aktéry počítačové hry s automobilovou honičkou. Živé ploty a vysoké náspy kolem mě tryskem ubíhaly a listnaté větve stromů se proměnily v jednu tmavou čmouhu. Do zadního okna se strefovaly kulky. Můj pronásledovatel? se střídavě objevoval a zase mizel z mého dohledu. Na křižovatce jsem v poslední chvíli strhl volant prudce doleva. V ten okamžik druhé auto vyletělo ze silnice, obrátilo se ve vzduchu a spadlo do příkopu, kde ho zastavil statný kmen stromu.

Zajel jsem až k němu a s námahou otevřel dveře vraku. K nohám mi vypadla dvě bezvládná těla státních agentů. Na sobě měli černé nažehlené obleky a blyštící se lakýrky. Jejich nagelované účesy byly nedotčené, jako by ani k žádné vážné havárii nedošlo.

Sklep v mém domě je napojen na podzemní síť tunelů, které vedou - pokud se držíte jednoho směru - k hluboké jámě v zemi. Tato jáma je jen o zlomek větší, než bomba, kterou jsem před chvílí ukradl. Je zároveň otevřeným koncem narušeného geologického zlomu, který se táhne do nitra Země. Pokud by v tomto místě došlo k dostatečně silné explozi, Země by pukla. *(2)

Celá událost by se dala přirovnat k Velkému třesku, i když o něco mírnějšímu.

V tunelech, vedle narušeného zlomu, jsem bombu opatrně vyndal z pouzdra. Na její špici nastavil časový spínač, signalizující tři hodiny do aktivace a znovu ji uložil. Pak jsem tu naprogramovanou věc spustil po provazu do jámy a chystal se odejít.

„Je čas na procházku,“ pomyslel jsem si, ale v tom jsem zahlédl vládního agenta, který přelézal mou zahradní zeď. To mě dopálilo. Nezbývalo, než ho zastřelit a zaneřádit si tak svůj krásný anglický trávník. Úklid zbyl na mou služebnou, protože já už v tu dobu spěchal na svou poslední prohlídku pražského Starého Města.

Kráčel jsem po Náměstí Republiky a z ulice Na Poříčí jsem zatočil k Obecnímu domu *(3) s kostelem sv. Josefa po mé pravici, když se náhle přede mnou ve vzduchu znovu objevili ti dva skřeti. Seděli na obláčku nad zdí kostela v místě, kde se nachází nika se svatyní. Tentokrát však s nimi byl přítomen i Bůh. Byl o mnoho větší a pohlednější, než jeho služebníci, nad kterými se vznešeně nadnášel. Úplně zářil. Ani tentokrát jsem neměl pochyb o tom, kdo to je. Před sebou jsem měl samotného Boha. Tečka.

Sdělil mi, že si to všechno rozmyslel. Už nechtěl, abych zničil svět. Požádal mě, abych se vrátil domů a bombu deaktivoval. Stejně jako předtím nebylo možné pochybovat: pravda byla absolutní a já musel splnit jeho vůli.

Doma jsem vytáhl pouzdro z jámy. Nebylo třeba se ničeho obávat: zbývalo hodně času. Věděl jsem, že Boha musím poslechnout. Odšrouboval jsem víčko pouzdra, přenastavil čas na displeji a nechal ho běžet vstříc stanovené době exploze. K výbuchu teď mělo dojít do jedné minuty. Spustil jsem bombu zpátky do jámy a vesele si u toho pobrukoval. Časovač odpočítával zbývající vteřiny. Posledních deset vteřin, devět, osm, …..... Vytáhl jsem bombu z jámy, odšrouboval víčko a stiskl tlačítko na špici. Časovač se zastavil. Bůh se musí poslouchat. Ale nesdělil přesně, kdy a jak mám bombu deaktivovat. Nastavil jsem tedy časovač znovu a spustil bombu do jámy. Stoupal jsem po schodišti do své kuchyně, abych postavil vodu na čaj. Prozpěvoval jsem si „I Want To Be Loved By You“.*(4) Po šálku neslazeného černého čaje s mlékem jsem se vrátil k jámě. Osm vteřin, sedm, šest, pět, …..... Vytáhl jsem bombu a zastavil ji podruhé. Pouhá jedna vteřina nás *(5) dělila od exploze. Svět byl zachráněn.

*(1) Tento detail se však vymyká mraveništi. Mravenci nenosí zbraně.

*(2) Jestli jste někdy zkusili říznout pilkou do golfového míčku pevně přichyceného ve svěráku, dokážete si pravděpodobně představit, co mám na mysli. Když prořízneme tvrdý obal obvykle dochází díky uvolňujícímu se vnitřnímu napětí k explozi.

*(3) Pro ty, kteří ho neznají – jedná se o nádhernou secesní budovu

*(4) Tuto píseň zpívala Marilyn Monroeová ve filmu „Někdo to rád horké“

*(5) A tím myslím i vás

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Obsah