monaco.jpg

Příběhy zpoza očních víček

Peníze

Opět jsem se setkal se Zuzanou. Bylo to během mé návštěvy Londýna, mnoho let od chvíle, kdy jsme se rozešli. Byla vdaná a měla dvě malé děti – obě to byly holčičky. Domluvili jsme se, že se sejdeme v dětském koutku ve druhém patře velkého knihkupectví, kde Zuzana kdysi pracovala. Mezi regály s knihami byla příjemná kavárnička, ve které jsme si vyměnili letmé polibky na tvář, usadili se ke stolu, objednali dva šálky čaje a povídali si. Děti si mezitím hrály na silonovém koberci, rozloženém poblíž. Na tohle místo, určené k dovádění dětí, jsem upíral zrak, jak jen to bylo možné. Obě holčičky byly kouzelné a dalo se tušit, že jednou budou zrovna tak krásné, jako jejich matka. Když jsme dopili čaj, dali jsme si znovu pusu na tvář a rozloučili se.

Zrovna když jsem vycházel z budovy knihkupectví, blesklo mi hlavou, že jsem zapomněl něco důležitého: v peněžence jsem měl kupón z této prodejny. Mohl jsem si za něj nakoupit dětské knížky v hodnotě dvaceti liber. Vrátil jsem se tedy zpátky k výtahu a vyjel do druhého patra. S překvapením jsem však zjistil, že ve druhém patře žádné dětské knihy nebyly. „Asi jsem se zmýlil,“   říkalo mi cosi, „a popletl jsem si patra.“ Nastoupil jsem  znovu do výtahu a odshora popořadě vyzkoušel všechna podlaží. Dětské knihy však nebyly nikde. Pravdou je, že to byl velký nákupní pavilon – a dost možná jsem v něm oddělení knih přehlédl. Moc věrohodné mi to ale nepřipadalo. Byl jsem si totiž jistý, že moje pátrání probíhalo systematicky. Po budově jsem se pohyboval poměrně dlouho, což mě pomalu začínalo štvát. Vrátil jsem se do druhého patra a zeptal se mladé prodavačky, kde bych mohl najít oddělení s dětskými knihami.

„Knížky pro děti tady nevedeme,“ odvětila ta mladá dáma. „Jak to?“ ptal jsem se. Cítil jsem, jak se mi do hlasu dere podrážděnost. „Vždyť jsem tady v tom obchodě nakoupil několik knih pro děti. Byly poškozené, vrátil jsem je, a jak sama vidíte, tak mám kupón, za který si mohu vzít jiné knihy v hodnotě do dvaceti liber. Jak tedy můžete tvrdit, že knihy nevedete?“ „Copak nevidíte?“ opáčila, teď už silným sarkastickým tónem, „že tady všechny knížky balíme?“

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Opravdu - poblíž se mihotali lidé přenášející stohy knih a velké papírové krabice. Regály se postupně vyprazdňovaly a po zemi se válely rozházené knihy.

Panoval tu zmatek, typický pro každé vyklízení. „No a? Co já s tím?“ namítl jsem. Slečna se pěkně spletla, pokud si myslela, že se mě tak snadno zbaví. „Tady mám kupón na dvacet liber. Na dvacet liber, vážená! Mám nárok na dětské knihy za dvacet liber! Kde si je mohu vyzvednout?“

„Vy s tím Vaším kupónem! Copak vy mi nerozumíte?“ prskala prodavačka, očividně naštvaná. „Ten obchod zkrachoval. Tady - ani nikde jinde - už ty knížky nedostanete. Ten kupón je Vám prostě k ničemu. Je mi líto. Sbohem.“ S posledním slovem se ke mně prudce otočila zády a začala se věnovat něčemu jinému.

„No dovolte?!“ zakřičel jsem rozčileně a drapl jsem jí za ruku. „Takhle by to tedy nešlo! Taková lumpárna! Dlužíte mi ty knížky!“

Otočila se na mě celá rudá vzteky. Neřekla však nic, pouze se do mě zabořila jedovatým pohledem.

„Podívejte,“ řekl jsem, „s Vámi už se o tom nehodlám bavit. Chci, aby přišel někdo kompetentní. Zavolejte mi vedoucího.“

„Ztrácíte čas,“ odsekla jízlivě. „Dojděte pro toho vedoucího, prosím,“ procedil jsem mezi zuby a přestal svírat její ruku.

Odkráčela a já zůstal stát uprostřed regálů. O pár vteřin později mi došlo, že pro vedoucího vůbec nešla. Stála ve vzdáleném rohu místnosti a horlivě něco vysvětlovala dvěma robustním, brutálně vypadajícím mužům v tmavých oblecích. Předváděla jim, jak jsem jí popadl za ruku a prstem na mě ukazovala přes celou místnost. Ti chlapíci byli členové ochranky. Vyrazili ke mně a tvářili se výhružně. S napnutými hrudníky se chystali do akce.

Bylo mi v podstatě jasné, co ti dva měli v plánu, takže jsem nečekal, abych si to ověřil. Vzal jsem nohy na ramena a pádil ke dveřím, jak nejrychleji to šlo.

„Hej, ty!“ zakřičel jeden z nich. „Stůj!“ Oba se za mnou rozběhli.

Letěl jsem po schodišti a bral jsem úprkem tři i čtyři schody najednou – to mi docela jde – až do přízemí. Trochu jsem se jim vzdálil, ale v přízemí, mi v cestě překáželi nemotorní zákazníci, kvůli kterým jsem se nemohl dostat rychle k východu.

„Zastavte ho!“ neslo se od těch hromotluků nad hlavami lidí, když jsem prchal v davu. Naštěstí se mi podařilo prodrat až k posuvným dveřím a vyběhnout na ulici dříve, než to stihli ti dva. Na chodníku se motaly další davy lidí, kteří měli namířeno na nákupy. Za běhu jsem mezi nimi kličkoval a teprve když jsem dorazil   na nároží dvou ulic, přišla vhodná chvíle, abych se vydýchal. „To jsou ale prevíti!“ pomyslel jsem si. „Ale aspoň že už je po všem“.

Ani na moment jsem nepomyslel na to, že mě ti dva budou pronásledovat i venku. Matně jsem zaregistroval, že se v davu lidí něco děje a vzápětí se už ke mně řítili oba hromotluci. Jeden z nich mě ještě stačil chytit za spodek kabátu. Jelikož ke mně přiskočil ve chvíli, kdy jsem se znovu rozbíhal a sám byl v předklonu, tak už jen zavrávoral a pustil mě.

Přede mnou se objevilo nádraží King's Cross. Tady se schovám, uvažoval jsem, když jsem pádil přes ulici. Auta musela kličkovat, aby mě neporazila. O pár vteřin později vběhli do ulice také moji pronásledovatelé. Přeskočil jsem zábradlí po straně ulice a vběhl do samého středu nádraží.

Jakmile jsem se ocitl v těsné blízkosti vlaků, neušlo mi, že se jedna ze souprav začíná rozjíždět. Strach mě vybičoval natolik, že jsem až s atletickou obratností dosprintoval na nástupiště a chňapl za kliku na konci vlaku. Dveře se otevřely a já naskočil dovnitř. Ti dva dorazili na nástupiště hned po mně. Běželi jako o život za rozjíždějícím se vlakem: jeden popadl kliku dveří, ale já ji z druhé strany držel tak pevně, jak jen to šlo. Chvíli se s urputností snažil dveře otevřít, ale vlak už nekompromisně nabíral takovou rychlost, že mu nezbylo nic jiného, než to vzdát. Viděl jsem, jak oba civí na ujíždějící vlak a běsní vzteky.

O něco později dorazil vlak na konečnou do East-Derehamu. Pamatuji si, jak jsem v tu chvíli zaregistroval, že se výprava filmu   dvakrát nevydařila. Když se vlak blížil do stanice, v přilehlé venkovské krajině byly totiž k vidění hory! Toto byla východní Anglie. Jinými slovy: rovinatý kraj, kde člověk neměl spatřit na míli daleko žádný kopec, natož hory!

To byla kardinální chyba, která mě totálně rozhodila. Film bude díky tomu vypadat lacině. Musím si o tom promluvit s režisérem, protože si nehodlám poškodit své jméno neschopnými lidmi, kteří dostali předem zaplaceno za pořádně odvedenou práci.

Po příjezdu na konečnou jsem chodil jen tak městem. Tenhle East Dereham mi vůbec nepřipomínal East Dereham, který jsem znal z dětství. Naposledy jsem tohle místo navštívil, když mi bylo devět let. Bylo to nejbližší město od základny Britského královského letectva, kde naše rodina tehdy žila. Od té doby se tam jistě muselo hodně věcí změnit. Kromě toho jsou už v současné chvíli mé vzpomínky na město poměrně matné. Ulice byly velmi úzké a domy příliš vysoké, takže jedinou možností, jak zahlédnout střechy budov, bylo postavit se na vzdálený chodník a zaklonit hlavu co nejvíce dozadu.

Stoupal jsem po přístupových schodech až k pseudoklasickému portiku, který patřil k o poznání vznešenějšímu objektu, než tomu bylo u ostatních budov ve městě. Možná to byla radnice nebo budova soudu. Lidé, většinou mladšího věku, seděli po jednom, v párech či skupinkách na různých částech celého schodiště a tiše pozorovali dění na ulici. Bylo to, jako by seděli na Španělských schodech nebo u Sacré Coeur uprostřed slunného dne a kochali se výhledem. Jediný výhled, který se však těmto lidem naskýtal, představoval ponurou ulici a protější nevzhlednou výškovou budovu, která stála tak blízko, že bylo možné spatřit pouze její část. Fascinovalo mě, že si sedli zrovna tam, ale když se nad tím vážněji zamyslím, uvědomuji si, že obyvatelé East Derehamu oproti obyvatelům Říma či Paříže, vlastně nemají příliš na výběr, co se týče posezení a vychutnávání si okolních panoramat.

Asi bychom měli mít s těmi chudáky z East Derehamu soucit. Nemohou za charakter prostředí, ve kterém žijí. Musím se však přiznat, že v ten moment byla pro mě mnohem ožehavější otázka mé kariery. Jakou úroveň může mít asi tak film, jehož producent si nemohl dovolit natáčet v Římě nebo v Paříži? Bude to ubohé a trapné.

Nicméně jsem v tu chvíli stál u vchodu na vrcholu schodiště a ohlížel se za rádoby výhledem, když mi z ničeho nic padli do oka dva muži z ochranky. Hnali si to rovnou ke mně. Na vteřinu jsem oněměl, ale pak jsem se jako o překot pustil dolů po schodech na druhé straně, vběhl jsem na chodník a řítil se ulicí. Nejdříve jsem měl slušný náskok, ale záhy se ukázalo, že mě dohánějí. Prudce jsem změnil směr a skočil do postranní uličky, ve které rámus z hlavní ulice zcela utichl. Slyšel jsem za sebou jen dusot bot po asfaltovém povrchu.

Na konci této uličky, aniž bych tušil, kam směřuji, jsem rychlým krokem vklouzl do další ulice. Začínal mě pronásledovat pocit, že můj úprk nikam nevede, protože se nemůžu nikam dostat. O pár metrů dál jsem zahnul do další ulice. Byly tu řadové domky z šedivých cihel, postavené za vlády královny Viktorie. Před každým domkem stál železný plot. Seběhl jsem po schodech do sníženého dvorku, který patřil k jednomu z těch domů, a za plotem jsem si dřepl a přikrčil se pod úrovní chodníku. Krátce nato se přihnali ti dva týpci. Když viděli, že jsem zmizel, přestali utíkat. Opatrně jsem přes zídku pozoroval, co se bude dít. Z pouzder, které měli ukryté v podpaží pod svými bundami, vytáhl každý z nich zbraň a začali po mně slídit. Rozdělili si levou a pravou stranu ulice a se zbraní v ruce pročesávali každý kout. U každého domu se zastavili, aby nakoukli skrz plot do plochy v suterénu. Opět jsem se přikrčil.

Nad hlavou se mi začaly ozývat křupavé kroky, které se stále přibližovaly ke mně. Znenadání jsem vyskočil a s připravenou laserovou pistolí jsem dvakrát rychle a krátce za sebou vypálil. Oba hromotluci, stojíc nedaleko mně, se sesunuli na chodník. Tak tohle opravdu nebyl povedený film. Ti dva se totiž začali kácet k zemi ještě předtím, než se jich paprsky laseru vůbec dotkly. Zuřil jsem. Nebyla to ale pochopitelně chyba herců. To se jen někdo z vedlejší jevištní produkce vykašlal na přípravu laserových efektů pro tuto scénu. Vina byla pravděpodobně na straně režiséra a produkčního. Amatérismus, s jakým film sestříhali, byl do nebe volající. Jen si počkejte na úplný závěr filmu a na ten humbuk kolem, který rozpoutám! A čert vem smlouvu – stejně dám výpověď! Ani náhodou s sebou nenechám takhle vláčet. Jako správný profesionál jsem nicméně celou scénu dohrál.

Vyšel jsem na ulici, abych si lépe prohlédl obě těla. Jejich hlavy se mi před očima měnily: začínaly se víc a víc zaoblovat a natékat, uši a nosy jim postupně zmizely, oči se rozrostly do obrovské velikosti a značně se od sebe začaly vzdalovat. Jejich pokožka se napnula a zjemnila tak, že připomínala žabí kůži. Začali se z nich stávat typičtí mimozemští vetřelci. Přesněji řečeno, oni to byli vetřelci celou tu dobu, ale teprve teď se vraceli do své původní podoby.

Nedošlo mi, kupodivu, že jsem je trefou ze své laserové pistole nemohl zabít – vždyť to byli vetřelci z vesmíru. Jeden z nich prudce vymrštil ruku, chytil mě za kotník a smýkl se mnou o zem. Než jsem se stačil postavit na nohy, moji protivníci už stáli nade mnou, příznačně se nahrbili a začali se ke mně přibližovat, každý z jedné strany. Na útěk bylo příliš pozdě. „Koukejte, chlapi,“ řekl jsem a činil tak poslední pokus předtím, než jsem měl být roztrhán na kusy. „Probereme si to v klídku. Kvůli čemu se tady vlastně hádáme?“

Zaváhali a zastavili se. Podívali se jeden na druhého a pak zpátky na mě.

„Jedná se mi o dvacet liber, toť vše,“ pokračoval jsem. „Stojí to za to? Uvažujme. Máme se kvůli tomu snad chytat pod krkem? Jsem ochoten na těch dvacet babek zapomenout. Smažme to, jednou provždy! Co vy na to?“

Jeden z vetřelců kývl smířlivě hlavou, ale druhému se můj nápad moc nezamlouval. „Vykašleme se na peníze,“ řekl jsem znovu, abych byl přesvědčivější. „Pojďme společně na oběd a nechme všechno plavat. Zvu vás. No tak!“

První z dvojice se zeširoka usmál a toho druhého jsem poplácal po zádech, načež i on se začal usmívat. Položil jsem jim ruku na ramena a v trojici, jako bychom byli staří dobří kamarádi, jsme se vydali zpátky do centra města. Tam jsme narazili na restauraci, která se zvenku zdála být dobrá. Vešli jsme dovnitř a objednali si pořádný oběd.

Hádka s režisérem a produkčním, kterou jsem tak důkladně promýšlel, nakonec vůbec nevypukla. Vše bylo odpuštěno a zapomenuto jakmile jsem se probudil.

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Obsah