handshake.jpg

Příběhy zpoza očních víček

Kariéra

„Tak čím se chceš stát?“ To je otázka, působící nepříjemně asi na každého mladého člověka, který právě ukončil školní docházku a nemá ani potuchy o tom, co bude dál. Ti, kdo se na to ptají, očekávají zpravidla jasnou odpověď. Jak ale může někdo, kdo zatím nepocítil touhu po něčem konkrétním, vědět, čím chce doopravdy být? Člověk teprve vstupuje do světa dospělých a může se tedy stát cokoliv. Co je ale komu do toho? Odpověď by měla znít: „Nevím, a vlezte mi s tím na záda!“ Ovšem taková reakce, navzdory své pravdivosti, nikdy nikoho neuspokojí.

„No tak tedy, čím chceš být?“ spustil na mně znovu Cyril, můj šéf. Tentokrát zněl jeho hlas podrážděně. Neměl jsem tedy na výběr. Bylo třeba jednoznačně odpovědět. Chtěl jsem mu hledět zpříma do očí a promluvit pevným sebejistým hlasem. Místo toho jsem však sklopil svůj zrak a začal mumlat.

„Myslím, že bych chtěl být Jindřichem“ odvětil jsem a povolil si knoflíček košile u krku, která mě v ten moment neskutečně škrtila.

„Jindřichem?“ reagoval užasle. „Nemůžeš být Jindřichem. Ten potřebuje roky zkušeností.“ Cyril, který seděl na sedadle vedle řidiče, se zlostně zahleděl z okénka. Pak se otočil na mou kolegyni, sedící vzadu po mém boku a mile se zeptal: „A co ty?“ „Já bych chtěla být Sárou“ odpověděla sebejistě. „Skvělé!“ zvolal Cyril a samým nadšením zatleskal. „Ano, budeš dokonalou Sárou. Výborně!“

Pohlédl jsem zachmuřeně na Cyrila. Výborně? Dokonale? Skvěle? Co tím proboha myslel? Dobrá tedy, bude dokonalou Sárou a pravděpodobně je na nejlepší cestě k úspěšné kariéře. Cyril byl však radostí bez sebe, až by si člověk myslel, že objevil další Matu Hari *(1).

Znovu se na mě otočil. „Tak buď taky trochu nápaditý! Vymysli něco zajímavého!“ pobízel mě. „Já myslím, že bys měl být …. ehm …....“ Na chvíli se zahleděl do kliky u dveří. „Už to mám!“ pronesl znenadání. „Ty bys měl být Tichomírem!“

„Tichomírem?“ odpověděl jsem zděšeně. Hodlal jsem spustit výčet všech důvodů, díky kterým bych rozhodně nebyl dobrým Tichomírem. Když jsem ale viděl, jak se Cyrilovo čelo začíná nevraživě krabatit, rozhodl jsem se dále neodporovat. „Ano, myslím, že bych mohl být Tichomírem“ odpověděl jsem ve snaze být co nejpřesvědčivější.

„No vida, to je správné rozhodnutí!“ zajásal Cyril. „Bude z tebe prvotřídní Tichomír.“

Bylo už pozdě večer, když jsme dorazili k velvyslancovu sídlu. Jako obvykle se chystala slavnostní recepce, na kterou byla sezvána téměř celá diplomatická komunita hlavního města. Velvyslancova obrovská a přepychová barokní vila stála na kopci, nedaleko centra. Obklopoval ji soukromý park, ohrazený vysokou a pečlivě střeženou zdí. Naše limuzína přijela ke vstupním železným branám parku, které se před námi automaticky otevřely. Pokračovali jsme v jízdě po klikaté asfaltové cestě podél nízkého lesíku a po chvilce jsme se ocitli u zahrady francouzského stylu před samotným sídlem. V opečovávaném trávníku byl posazen umělý rybníček. V jeho středu stála socha nahé ženy, svírající vázu, ze které prýštila tenkým pramínkem voda.

Než jsme vystoupili z vozu, Cyril se na mě a na Sáru znovu otočil. „Takže víte, co máte dělat“, pravil. „A pamatujte si - ne abyste něco prozradili! Hodně štěstí vám oběma. Udělejte vše, co bude ve vašich silách. Tak do toho, vážení!“

Všichni tři jsme pomalu stoupali po schodech k hlavnímu vchodu. Poté, co nás hostitelé přivítali, rozdělili jsme se podle plánu. Prošel jsem dvoukřídlými dveřmi na konci salónu a ocitl se ve velké oválné místnosti bez nábytku. Ta byla z poloviny zaplněna rozjařenými lidmi. Dámy s diadémy, pánové v oblecích s vestičkami – vzájemně debatující v malých hloučcích. Mezi nimi se mihotali číšníci oblečeni do bílých fraků, pohrávající si s podnosy plnými pití a jednohubek. Štukový strop nad přítomnými byl zdoben roztančenými andělíčky a různými druhy ovoce. V jeho středu byl zavěšen obrovský křišťálový lustr.

Mnoho lidí jsem poznával. Po levé straně diskutovala manželka dánského velvyslance s ministrem vnitra. Vedle nich postávala mluvčí britské Dolní komory se svým manželem, oba zabráni do vážné debaty s diplomatickým zástupcem Korejské republiky. Na protější straně místnosti, ve skupince šesti lidí, stál předseda parlamentu a nevraživě hleděl na ministra obrany. Hvězdou večera byl nepochybně generální tajemník Spojených národů. Ten stál pod lustrem, uprostřed většího hloučku lidí a obratně se vypořádával se zvídavými otázkami, které se na něho hrnuly ze všech stran. Všichni se horlivě snažili využít jeho krátké návštěvy v zemi.

Bylo mi jasné, že šance pohovořit si právě s ním je v mém případě mizivá. Vydal jsem se proto ke skupince, v níž postával předseda parlamentu. Ten se právě rozčiloval nad tím, že ministr obrany zpochybnil jeho důkladně vylíčený příběh o lovecké výpravě. Brunátněl a snažil se potlačit výbuch hněvu, neboť jeho vyprávění ztratilo pointu a ostatní mezi tím stočili hovor jiným směrem. Mě však mnohem více zajímal samotný ministr. Otázkou bylo, jak ho oslovit a jak do konverzace nenápadně vetkat téma škrtů v rezortu obrany.

Zvažoval jsem svou strategii a se sklenkou vína kroužil kolem diskutující skupinky. Náhle mě zaujala tmavovlasá žena, opírající se o dveře. Zkoumala mě soustředěným pohledem a nakonec si to rázným krokem namířila mým směrem.

„Dobrý večer. Neznáme se odněkud? Připadáte mi povědomý.“ Sdělila mi neidentifikovatelným přízvukem. Podle ostrých rysů a tmavší pleti mohla pocházet odkudkoliv počínaje Latinskou Amerikou až po Asii. Typoval jsem ji na zralou pětatřicátnici s ohromným citem pro diplomacii.

„Myslím, že se vidíme prvně“ odvětil jsem. „V této zemi působím totiž teprve měsíc.“ V tom okamžiku jsem se zarazil. S hrůzou jsem si vzpomněl na Cyrila. „Ne abyste něco prozradili!“ kladl nám přece na srdce a já trouba hned v prvních dvou větách všechno vyklopím.

Trochu se usmála, přimhouřila své šibalské oči a zeptala se na mé první dojmy z této země. Jakmile jsem se rozpovídal, výrazně se mi ulevilo - mé nepatrné podřeknutí prošlo bez následků. Mluvil jsem o krásách hlavního města a neopomenul pochválit kvalitu a velmi příznivou cenu místního piva. Na přetřes přišlo i znečištěné ovzduší ohrožující celou oblast. Ptala se, kde bydlím. Jak se mi tam líbí. Jestli mám dobré spojení do centra. Kolik mám ve městě přátel. Jestli znám to, pak zase ono. S kým jsem to dnes večer přišel a čím se tito lidé vlastně živí.

Řekl jsem jí, že zde žiji příliš krátce na to, abych měl možnost najít si nějaké přátele. Znám pouze dvě osoby, které mi pomohly se tady usadit. Dnes jsem dorazil se svojí sestřenicí, která studuje fotografii a jejím otcem architektem. Další otázky však gradovaly s takovou razancí, že jsem začínal mít potíže s vymýšlením neškodných neutrálních odpovědí. Po temeni hlavy mi stékaly čůrky potu. Kravata a škrobený límec mě začaly nepříjemně svírat. Nesměl jsem ale dát najevo svou nejistotu, protože bych tím zmařil celou akci. Otázky typu - co si myslím o ministerském předsedovi a co o něm soudí moji známí - jsem obratně zamlouval. Mou snahou bylo nevyjadřovat se přesně, odbíhat od tématu a soustředit se spíše na povrchní konverzaci. Usměvavě jsem pokyvoval hlavou a byl ve střehu, abych nezabředl do témat, ze kterých není úniku. Jaké zájmy pěstuje můj šéf v práci? Pobývá zde dlouho? Měl jsem co dělat, abych hovor udržel v chodu. Stále jsem měl na paměti, že jestli budu plácat nesmysly, vyjde všechno najevo.

Znovu přimhouřila oči, celého si mě změřila pohledem a zeptala se: „A kde přesně pracujete?“ Jakmile pronesla tato slova, u dveří se objevil hostitel, starostlivě se rozhlédl po salónu a zmizel.

„Promiňte“, řekla ještě předtím, než jsem stačil z hlavy vydolovat nějakou odpověď. „Tamhle je někdo, s kým potřebuji mluvit. Pane velvyslanče! Pane velvyslanče! Počkejte chvilku!“

Když vycupitala z místnosti, rozlil se ve mně pocit naprosté blaženosti z toho, že se mi podařilo celý hovor ustát a přitom nic nevyzradit. Nepoznala, že jsem Tichomír! Ufff! Mé první střetnutí bylo zdárně ukončeno.

Odešel jsem na toaletu, abych se trochu upravil. Zlehka jsem si pročesával vlasy a plánoval další postup. V tom mě někdo popadl za loket. Když jsem se pootočil, stál vedle mně Cyril. Jeho protáhlá tvář byla celá rozpálená – zářil euforií.

„Úspěch!“ pronesl. „Nevím, jak se to Sáře podařilo, ale zřejmě zabředla do rozhovoru s předsedou parlamentu, který ji pak představil ministru obrany. Ten si pustil pusu pěkně na špacír. Paráda! Zdá se, že dohoda s Východem je na obzoru.“ Na vteřinu se zamyslel a poté se mě přívětivě zeptal: „A jak to vypadá s tebou, chlapče?“

„Celkem v pohodě, díky. Mluvil jsem s přítelkyní velvyslance. Ještě v tomto směru hodlám podniknout pár promyšlených kroků.“

„Výborně! Jen tak dál!“ rozplýval se nadšením. „Teď už ale musím jít. Narazil jsem na někoho velmi užitečného z úřadu premiéra. Zatím nashle!“

Opláchl jsem si ruce a vrátil se zpět do salónu. Ten už byl přeplněn lidmi a nebylo slyšet vlastního slova. Pokusil jsem se proniknout ke skupince, postávající nedaleko krbu. Všichni ale na sebe byli tak nalepeni, že jsem do ní nebyl schopen prodrat. Škvírou mezi rameny jsem tu a tam, aby se neřeklo, prohodil mezi debatující nějakou poznámku. Nikdo mi ovšem nevěnoval ani špetku pozornosti.

Přesunoval jsem se pomalu od jednoho hloučku ke druhému, ale k nikomu se mi nepodařilo přidružit. Dokonce mě ani nikdo neoslovil. Všichni mou přítomnost ignorovali. Vzal jsem si z tácu namíchaný drink, ale i samotní číšníci nade mnou ohrnovali nos. Nezbývalo tedy, než se přemístit jinam.

Za schodištěm jsem zahlédl pootevřené dveře. Přistoupil jsem k nim a opatrně nahlédl do malého pokoje s holými stěnami a zamřížovaným oknem. Na stole uprostřed pokoje seděl mladík a zadumaně zkoumal šálek kouřícího čaje. Naproti němu se s otupělým výrazem opíral o zeď jeho vrstevník.

„Doufám, že neruším …“ pronesl jsem.

„Ne“ zazněla odpověď.

Vstoupil jsem dovnitř ve snaze navodit konverzaci. Zeptal jsem se těch dvou, jak se mají, jak se jim líbí město a jak dlouho se hodlají zdržet. Jeden z nich reagoval pomocí jednoslabičných slov, zatímco druhý jen zneklidněně zafuněl pokaždé, když jsem něco řekl. Svou další otázku jsem adresoval právě jemu:

„A kde přesně pracujete?“ povídám.

Pozvedl hlavu od své sklenice a pohrdavě se na mě podíval: „Ty jsi Tichomír, co?“

Zalapal jsem po dechu a zděšeně jsem na něj zíral.

„To je v pořádku, my si to necháme pro sebe“ ujistil mě. „My dva jsme taky Tichomírové.“

V tu chvíli jsem propadl návalu zoufalství. Všichni do jednoho mě tedy poznali a nikdo, kromě těch dvou, se mnou nechtěl mluvit. Být Tichomírem je vlastně pouhou ztrátou času.

Všichni tři jsme se chytli kolem ramen, sklopili hlavy a vytvořili si tak svou vlastní skupinku. Mohli jsme se tak vzájemně utěšovat v našem zoufalství.

*(1) Mata Hari (1876-1917) byla tanečnicí a později špiónkou během první světové války, za což byla francouzskými úřady popravena.

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Obsah