panwa 31.jpg

Příběhy zpoza očních víček

Londýn

Tento sen se začal odvíjet v Anglii. Paní Greenley, moje postarší sousedka, mi ukazovala fotografie Londýna z doby před druhou světovou válkou. Seděli jsme v jejím ukázkovém, anglicky zařízeném obývacím pokoji a popíjeli čaj. Žasl jsem nad uměleckými černo-bílými snímky, které ukazovaly Londýn tak, jak vypadal kdysi: úzké klikaté ulice s dlažebními kostkami, po obou stranách lemované malebnými budovami. Byl to jakýsi protiklad novodobého Londýna s jeho okázalými a bezduchými stavbami. Nemluvě o množství aut! Tehdy na tomto místě panoval klid protkaný maloměstskou atmosférou, zkrátka typické devatenácté století a typické město střední Evropy. A právě teď mi to došlo! Předválečný Londýn v mnohém připomínal dnešní starobylé centrum Prahy. Při pohledu na všechny ty obrázky mě jímal děs. Londýn byl tak zdevastován! Co z něj jenom udělali?! Během války byl téměř zničen a poté došlo  na jeho přestavbu, která postrádala jakýkoliv soudný plán. Harmonie celého města se proměnila v naprostý chaos. Od dřívější podoby Londýna uběhlo tolik času, že bylo těžké uvěřit, že vůbec kdy existoval.

A přece existoval. Paní Greenley toho byla žijícím důkazem. Byla určitým spojením mezi dneškem a tím starým zmizelým Londýnem. Lidí, kteří by si pamatovali, jak kdysi toto město vypadalo, už mnoho nežije a přirozeně jich stále ubývá. Paní Greenley tady však stále ještě byla a dokud ve svých vzpomínkách nosila podobu starého Londýna, nadále toto zmizelé město žilo. Až jednoho dne tato dáma a její vrstevníci nebudou mezi námi, zmizí navždy i starý Londýn.

Když paní Greenley zpozorovala mé nadšení, rozhodla se zorganizovat výlet do tehdejšího Londýna, který dosud, byť jen částečně stále existuje. Celý natěšený jsem se k této exkurzi připojil, a spolu se mnou ještě několik dalších lidí, z nichž jsem některé znal osobně. Naším průvodcem se pochopitelně stala paní Greenley. Na svůj věk to byla velmi vitální žena a chvílemi nebylo jednoduché jí stačit. Naše výprava začínala na jednom z rohů největšího londýnského parku – Hyde Parku, kde se v dnešní době nachází rušná a ohlušující křižovatka, která pohlcuje auta z ostatních částí města. Už před válkou stál uprostřed téhle křižovatky mramorový oblouk Marble Arch a široká třída Park Lane, která odtud přímočaře vybíhala směrem na jih a oddělovala park od městských budov. Během naší prohlídky jsme nezaznamenali téměř žádný provoz a tato hranice parku byla začátkem města. Na odvrácené straně, za svažujícím se zeleným trávníkem Hyde Parku, byla pouze pole a několik osamocených paláců.

V čele s paní Greenley si to naše zvídavá skupinka namířila do centra. Na konci parku jsme zahnuli do ulice Oxford Street a vzápětí jsme se ponořili do spletitého bludiště ulic po naší pravici. Ulice působily vskutku romanticky a vždycky když už se zdálo, že jsou až příliš úzké a tmavé, probleskly jimi optimistické paprsky světla, které si razily cestu mezi jednotlivými domy. Ne příliš široké aleje se náhle vnořily do malého vydlážděného náměstí, uprostřed něhož stála stříkající fontána. Šli jsme pořád dál a těsným průchodem mezi domy pak dorazili na Staroměstské náměstí.

V tu chvíli mi došlo, že jsme v Praze, což trochu narušilo mé přesvědčení, že se pohybuji po předválečném Londýně. Nicméně jsme přidali do kroku a zahnuli do krátké zaoblené uličky, lemované železným zábradlím v georgiánském stylu, jakou lze najít v Londýně. Nakonec jsme se ocitli v horní části Václavského náměstí. Jakmile jsem před sebou spatřil tu rozprostřenou plochu, došlo mi, že sním. V reálném životě přeci není možné, aby se člověk dostal během několika minut chůze z Hyde Parku do centra Prahy. I kdybych nakonec připustil, že jsme se celou tu dobu nacházeli jen v Praze, některé detaily mi zkrátka neseděly. Ze Staroměstského náměstí přeci žádná zkratka do horní části Václavského náměstí nevede. A už vůbec ne přes zaoblenou londýnskou uličku. Nebylo pochyb: určitě to byl sen.

Souběžně s uvědoměním si, že skutečně sním, jsem také vypozoroval, že se má mysl nacházela v pozoruhodném stavu. Mám tím na mysli stav, ve kterém si je člověk vědom toho, že spí a zároveň ví, že se mu něco zdá. * (1) V těchto snech můžeme celkem snadno ovlivňovat naše činy a tudíž není problém rozhodnout, kam půjdeme a co tam budeme dělat. Někteří odborníci dokonce tvrdí, že to, co v takových snech podnikáme, lze přenést do skutečného života. Ve snu pak například můžete utopit svého úhlavního nepřítele v jezeře a příští ráno v novinách spatříte titulek - „Nalezen muž, utopený za nejasných okolností“ - a samozřejmě se bude jednat právě o vašeho nepřítele. V tomto případě jste v jisté výhodě, protože vám nikdy nikdo nebude schopen dokázat, že máte utonulého na svědomí právě vy. Zde je další příklad: pokud se ve snu vyspíte s někým z vašich pracovních kolegů, pak můžete příští den očekávat,  že dotyčná osoba se na váš úsměv bude tvářit poněkud zahanbeně. Tímto způsobem lze tedy uskutečnit mnoho vzrušujících záležitostí. Nyní, když jsem se nacházel v tomto zvláštním stavu bytí, jsem zatoužil provést experiment.  Mým cílem bylo zjistit, zda je tvrzení odborníků správné. V tu chvíli jsem si ale nemohl vybavit nikoho, koho bych chtěl zabít nebo s kým bych se mohl alespoň vyspat. Co teď? Nakonec jsem se rozhodl pro méně vzrušující experiment: jestliže se s lidmi ve snu dohodnu, aby řekli nebo udělali určitou věc, pak bychom si o tom ráno po probuzení mohli společně povyprávět.

Přistoupil jsem tedy k paní Greenley a sdělil jí, že naše procházka není opravdová, neboť se nacházíme pouze ve snu. Cítil jsem, že takovou příležitost nesmím promarnit. Měli bychom si tento sen, a zejména pak rozhovor, který jsem s paní Greenley vedl, zapamatovat a zítra si s ní o něm promluvit. Mé tvrzení, že jsme ve snu, ji nejprve trochu zaskočilo. Po krátkém zaváhání však souhlasila, že si na to tedy zkusí vzpomenout. Pokračovali jsme v chůzi. Poblíž autobusového nádraží Florenc, jsem se zastavil u stromu, který byl zasazen do chodníku.  Utrhl jsem z něho list a ten jsem ukázal jednomu chlapíkovi z naší skupiny. „Pamatuj si, že jsem ti ukazoval tenhle list!“ řekl jsem mu. „Zítra budeš koukat, až ti povyprávím, že se ti o tom zdálo.“

Blížili jsme se k našemu hotelu v Sokolovské ulici, o kterém jsme věděli, že to byl náš přestupní bod ze snu do reality. Jelikož se sen chýlil ke konci a času ubývalo, začínal jsem být nervózní. Chtěl jsem mít absolutní jistotu, že než se probudíme, bude co nejvíce lidí disponovat něčím, co jim tento sen zítra připomene. Bez váhání jsem tedy vykročil k panu Kaprovi, který je zaměstnancem našeho rodinného statku. Chtěl jsem mu něco říct, ale nemohl jsem v rychlosti přijít na nic, co by mu mohlo sen připomenout.

Nakonec jsem ze sebe vyhrkl: „Tak něco vymyslete Vy a já Vám to zítra povím.“

Na chvíli se zamyslel. „Dobrá,“ pronesl, „zítra mi řekni, že jsme se dohodli, že společně opravíme ten rozbitý plot.“

„Skvělý nápad!“ zaradoval jsem se. „Tohle Vám tedy zítra povím.“

Navzdory všem těmto opatřením a ujišťování všech zúčastněných, že si dozajista vzpomenou na všechny detaily, které si navzájem příští den zavolají, jsem z nějakého důvodu pociťoval obavy, že to nepůjde zcela podle plánu. Šance, že člověk může telepaticky komunikovat s ostatními prostřednictvím snů, je mizivá. Proto jsem nechtěl takovou příležitost promarnit. „Tak už konečně pojď!“ halekali na mě ostatní, když viděli, jak se loudám. „Musíme odsud pryč!“ Paní Greenley se do mě zavěsila a táhla mě s sebou.

„Dobrá!“ povídám, „půjdu, ale jenom rychle vyzkouším ještě poslední věc.“ Odtrhl jsem se mezitím od paní Greenley a popošel k travnatému pásu poblíž hotelu. Uprostřed trávníku stál statný strom a po jeho mohutném kmeni pomalu slézala obrovská housenka. Její vypouklé oči na mě s námahou hleděly.

„Co si máme uložit do paměti, až se probudíme?“ zeptal jsem se té housenky.

Ta pozdvihla hlavu od kmene stromu a v zadumání s ní pokyvovala ze strany na stranu. Po několika vteřinách se obloukem vztyčila a zatím co se zadečkem pevně držela kmene, hlavou plácla do obrazovky počítače, který byl posazen mezi dvě hlavní větve stromu.

„Ano!“ pronesl jsem, „až se probudíme, tak si vzpomeneme na počítač!“

Poklusem jsem se vrátil k ostatním, kteří na mě netrpělivě čekali.

„No to je dost,“ zahudrovala paní Greenley. „Tak jdeme!“

Pak už jsme jen přeběhli silnici a vtrhli do vstupní haly hotelu, jejíž interiér byl zaplněn živými květinami a mosazným kováním. Recepční vypadal zmateně, když jsme se kolem něj přehnali a naskládali se do výtahu. Byli jsme již všichni uvnitř a paní Greenley se chystala stisknout tlačítko , když jsem ostatním s omluvným tónem oznámil, že potřebuji nejdřív zajet do prvního patra, abych se mohl sbalit. Paní Greenley zakroutila očima a povzdechla si. O poschodí výš jsem si vystoupil a začal sbírat své oblečení a další osobní věci, které byly poházené v blízkosti výtahu. Všechno jsem se pokoušel nacpat do kufru. Všichni na mě nevraživě hleděli z otevřeného výtahu. Zažili jste někdy na vlastní kůži, jak je obtížné ve snu balit své věci? Podobá se to balení v reálném životě, ale ve snu je to o něco horší. Rozhlížel jsem se všude po svém kabátě, a když jsem ho konečně nalezl, nemohl jsem pro změnu najít svůj kufr. A když už jsem kufr zase držel v ruce, nemohl jsem si vzpomenout, co už mám sbaleno. Dal jsem si tam kartáček na zuby nebo ne? Musel jsem tedy kufr prohrabat, abych se přesvědčil. Kromě toho jsem si byl celý ten čas vědom, že mě všichni ti lidé z výtahu tiše, avšak s nelibostí sledují. To ve mně ještě více prohloubilo mojí nervozitu a zmatenou manipulaci se všemi těmi věcmi. Nakonec jsem ten k prasknutí napěchovaný kufr násilím zavřel, zamkl a pospíchal s ním zpátky do výtahu. Ten se propadl dolů, pryč z našeho snu.

O chvíli později se mi otevřela víčka a já ležel v posteli. Když jsem se pořádně probral, okamžitě se mi zachtělo kontaktovat každého, kdo mi ve snu dělal společnost. Uvažoval jsem nad tím, kdo přijde první na řadu. Co se týče paní Greenley, nebyla mojí přímou sousedkou, ale mojí učitelkou na základní škole v Norfolku v Anglii. Měl jsem ji moc rád, protože se vždycky rozesmála, když jsem něco vyvedl, na rozdíl od ostatních, kteří jen nadávali. Bylo to téměř čtyřicet let, co jsem jí viděl naposledy a celou tu dobu jsme nebyli v kontaktu. Ani jsem nedával příliš velké naděje tomu, že by si mě po těch letech ještě pamatovala. Je docela možné, že už ani není naživu.

Pak tu byl ten chlapík, kterému jsem ukazoval list ze stromu. Problém byl v tom, že jsem si za nic na světě nemohl vzpomenout, o koho se přesně jednalo. Nějak se mi to začalo komplikovat. A co takhle zkusit kontaktovat pana Kapra a zmínit se mu o tom plotě? Mluvili jsme o něm několikrát a já mu slíbil, že budu pomáhat s opravou. Abych byl upřímný, připomínat mu zrovna tohle, to se mi tedy dvakrát nechtělo. Tento druh práce prostě nemusím, obzvlášť za takového studeného počasí, jaké teď řádí. Kašlu na to. A co ta obrovská chlupatá housenka, pohupující se na stromě, která se celá vzpřímila a po té práskla hlavou do počítače? To ale byla volovina! Na co jsem to vlastně myslel?

* (1) V odborné terminologii se tento stav nazývá „lucidní snění“.

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Obsah