p2140156.jpg

Příběhy zpoza očních víček

Stál jsem před ocelovými bezpečnostními dveřmi a vložil svou plastikovou kartičku do přístroje ve zdi, který byl osvětlen neonovým nápisem. Když má karta zmizela v jeho útrobách, uvědomil jsem si, že si nemohu vzpomenout, jaký je můj PIN. Stálo mě to usilovné přemýšlení, než jsem vůbec vymačkal nějaké číslo. Nakonec stejně nebylo správné. Začal jsem panikařit a po dalším zmařeném pokusu mě oblil pot. „Ještě jednou zadám nesprávný kód a nadobro přijdu o svou kartu,“ říkal jsem si. Začal jsem propadat beznaději, když v tom se ocelové dveře přece jen otevřely i bez mého kódu. Netrvalo dlouho a pochopil jsem, proč tomu tak bylo. Ve dveřích stáli dva hřmotní a zle vypadající vyhazovači v černých oblecích.

„Co to tu předvádíte?“ zavrčel jeden z nich.

„Strašně mě to mrzí,“ začal jsem se omlouvat. „Ale nemohu si vzpomenout na svůj PIN.“ Cítil jsem se, nevím proč, provinile.

Po krátkém opovržlivém pohledu se mě ten samý vyhazovač pomalu a afektovaně zeptal: „A heslo znáš?“

„Heslo?“ polkl jsem. O žádném heslu jsem neměl nejmenší tušení.

V ten moment se mezi gorilami objevila tvář atraktivní ženy. „Co se děje, pánové?“ zeptala se.

„Tenhle Eman nezná heslo, Piši,“ pronesl ten chlápek, a pak prokřupal své prsty, pěkně jeden po druhém.

„To je v pořádku, hoši.“ řekla Piši. Byla šéfkou celého toho podniku. „No tak, Philipe! Zkus si na to heslo vzpomenout!“

„Nejde to,“ zakvílel jsem. Ještěže měla Piši pro mou osobu slabost.

„Je to ŠTĚSTÍ,“ řekla vlídně. „Opakuj to!“

„ŠTĚSTÍ,“ řekl jsem bez váhání a pak už mě vpustili dovnitř.

Od toho momentu byl ke mně každý mimořádně přátelský. Piši si mě vzala pod ochranná křídla a byla mým osobním průvodcem. Jediným pravidlem v jejím nočním klubu „Štěstí“, jak vysvětlovala, bylo, aby každý zapomněl na všechna pravidla, která si během svého života zvykl dodržovat. Šlo o to, že si u ní lidé mohli dělat opravdu jen to, co skutečně chtěli. To byl klíč ke „Štěstí“. Co se tohoto pravidla týče, bylo „Štěstí“ velmi, ale opravdu velmi nekompromisní. Pokud by byl kdokoliv přistižen, že dělá něco, co sám nechtěl, byl by okamžitě vyhozen.

Piši mě zavedla do hudební části klubu, aby mi ukázala, co přesně měla na mysli. Na pódiu zrovna hrála hlasitá a živelná jazzová kapela. U malých stolků seděli muži a ženy, kteří nadšeně sledovali jazzmany a pohupovali se v rytmu hudby.„Musí pokyvovat hlavou nahoru a dolů, aby zachovali atmosféru,“ vysvětlovala mi Piši. „Pokud by odporovali a hlavou nekývali, vykopli bychom je z klubu,“ dodala.

V ten okamžik někteří hosté vyskočili ze svých míst a v naprosté euforii, tak, jak byla jejich povinnost, začali mezi stoly tančit a divoce rozhazovat rukama i nohama. Netrvalo dlouho a v sále hopsal každý – mezi stoly, na stole, na pódiu mezi hudebníky. Piši tancovala se mnou mezi všemi těmi lidmi a oba jsme dělali totéž co ostatní. Během tance se na mě tu a tam svůdně usmála. V určitých momentech jsem ji dokonce přistihl, jak na mě hledí zamilovaným pohledem. Piši byla profesionálem v každém ohledu. Nejdůležitější pro ni bylo, aby se všichni zákazníci cítili spokojeně. Udělala by kdykoliv a cokoliv, jen aby měla jistotu, že její klientela je naprosto šťastná. Byla to mladá a atraktivní žena, u které bylo s podivem, že v tak útlém věku dokázala založit a vybudovat tento úspěšný podnik. Nebyl to však úspěch, který z ní dělal tak výjimečnou osobu. Její zákazníci, ale ani ona sama očividně nepovažovala úspěch za důležitý. Její prioritou byla oddanost. Oddanost vůči povinnosti. Dnes večer jsem byl jejím zákazníkem a tak pro mě hodlala udělat všechno, jen abych byl spokojen. Bez ohledu na to, jestli mě skutečně milovala.

Když jsme dotančili, provedla mě ostatními částmi budovy. Z veliké haly se ozývalo povídání a smích hostů. „Štěstí“ je magnetem pro slavné osobnosti. Během noci, kterou jsem tam strávil, jsem viděl Roberta Redforda, jako mladého muže, vypadajícího klidně a uvolněně. Přehlédnout se nedal ani Richard Gere, který byl také o hodně mladší, než ve skutečnosti je. Na každé paži měl zavěšenou úžasnou krásku a očividně si tu chvíli užíval. Viděl jsem také Leonarda di Capria, stejného, jaký je dnes, uprostřed velké skupiny obdivovatelů (mužů i žen), pronášejícího vtipné poznámky, ze kterých byli všichni unešeni. Byl zcela ve svém živlu. Ve „Štěstí“ každý prožívá nejlepší chvíle svého života.

Piši mě za ruku odvedla ke dveřím v postranní chodbičce. Když je otevřela, spatřil jsem dvě nádherné dívky. Seděly nahé na posteli v malém pokoji a čekali právě na mě. Pak ke mně přistoupily a začaly líbat mou tvář a krk. „Nevadí ti to, Piši?“ zeptal jsem se znepokojeně?

Piši na mě přísně pohlédla a řekla: „Znáš přece pravidlo „Štěstí“, Philipe.“ Pokud žárlila, rozhodně to na sobě nedala znát. Naopak, zdálo se, že ji těší, jak se mi tady líbí. Když jsem se s oběma dívkami pomiloval, Piši, která nás po celou dobu sledovala, přišla za mnou a usedla vedle mě na postel. Vášnivě jsme se políbili. Vypadalo to, že láska, zrovna tak jako „Štěstí“, měla pouze jedno jediné pravidlo.

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Obsah