p207.jpg

Příběhy zpoza očních víček

Svoboda

Není lehké být ředitelem velké zoologické zahrady. Poměrně dost lidí mi tuto práci závidí, ale jen málokdo si uvědomuje, co všechno s sebou taková funkce přináší. Většinou se musím smířit s haldou papírování a pak svádět nekonečné bitvy o dostatek financí. Souběžně s tím, jak jsem se propracovával na vyšší pozici, vídal jsem zvířata stále méně (a přitom to byla právě zvířata, kvůli kterým jsem si zvolil tuto profesi). V současné době s nimi přijdu do styku jen zřídkakdy. Je to škoda, ale domnívám se, že takový už je úděl vedoucích všech větších podniků. Zrovna tak si myslím, že například takový ředitel železnic má dostatek příležitostí k tomu, aby se postavil jako strojvůdce do lokomotivy: ovšem díky své vytíženosti mu nezbývá nic jiného, než pověřit touto prací své podřízené.

Nicméně čas od času nastanou chvíle, kdy se musím zabývat i běžnými problémy naší zahrady. Jednou v noci se dvěma orangutanům – mladému samečkovi s mladou samičkou – podařilo utéct. Jak si jistě dovedete představit, nastal veliký poprask. Mnoho lidí mi šlo po krku a přesto, že jsem na tom útěku neměl sebemenší vinu, bylo nutné udělat vše pro to, aby se opice našly. Ty dvě potvory byly, popravdě řečeno, docela mazané. Samička vlákala svého ošetřovatele do klece pomocí mincí, které tam odpoledne vhodil jeden z návštěvníků ZOO. Když jí byl ošetřovatel na dosah, pevně ho stiskla a připravený sameček mu zatím vytáhl z kapsy svazek klíčů. Zavřeli toho nebohého chlapíka do klece a ještě před tím mu ukradli jeho oblečení. V šatně objevily další montérky, do kterých se nasoukaly a v přestrojení za místní personál vyběhly ven ze zahrady. Nikdo kupodivu nezaregistroval nic podezřelého a to i přesto, že bezpečnostní kamery monitorovaly doslova každý kout areálu.

Jakmile se mi dostalo informací o tom, co se stalo, byl jsem vzteky celý bez sebe a okamžitě jsem propustil veškerý personál, který za to nesl odpovědnost. Do celé události se vložila také policie a společně s ní jsme se pustili do prohledávání širokého okolí. Navzdory našemu velkému úsilí jsme nikde orangutany nemohli najít. Dlouho to vypadalo, že se úplně vypařili ze zemského povrchu, nebo že je přinejmenším spláchla nedaleká řeka, v níž utonuli. Přizvali jsme tedy ještě potápěče, ale ani ti nebyli úspěšní.

Mnohem později se nám pak podařilo poskládat střípky událostí z onoho osudného měsíce, kdy naše opice zmizely. Pokusily se sžít s lidskou společností a na okraji města si pronajaly malý byt. Ona měla napilno s gruntováním a nakupováním, zatímco on marně sháněl práci. Úzkostlivě se snažily chovat jako normální lidé, ale pochopitelně se jim to moc nedařilo. Uvažovaly totiž jako malé děti. Bylo komické a obdivuhodné zároveň, jak ve slepé naivitě věřily svému plánu. Žádný orangutan, s hustou oranžovou srstí naježenou po celém těle, nemůže být na dlouho pokládán za lidskou bytost. Ti dva to však zřejmě nebraly vůbec na vědomí a možná si dokonce představovaly, že jednou pošlou své děti do školy. Po zbytek života pak budou vysedávat na návštěvě u sousedů, nebo že naopak pozvou sousedy k sobě na čaj s mlékem.

Byl to nakonec jeden ze sousedů, který postřehl, že něco není v pořádku a upozornil nás na jejich přítomnost. Policie obklíčila dům a po zuby ozbrojené elitní komando s helmami a neprůstřelnými vestami vyrazilo dveře bytu. Pronikl jsem dovnitř spolu s nimi a pomocí hmatů a chvatů sebeobrany jsem samce zpacifikoval. Žádná z opic však vůbec nekladla odpor. Když jsem ho překvapeného držel pod sebou na zemi, rozbrečel se a hořce proklínal svou nemoc, kterou trpěl od narození. Byl totiž orangutan – to byla jeho nemoc. Právě ona mu bránila v tom, aby se stal člověkem. Naříkal, že jediné, o co celý život usiloval, byla svoboda, kterou mají jen lidé. Byla to ale jeho chyba, že se narodil jako orangutan? Proč má být vězněn za něco, za co nemůže? Poslouchal jsem, co říká a najednou mě přepadla lítost. Dokonce jsem si začal vyčítat, že mám svůj podíl na jeho dopadení. Už se ale nedalo nic dělat a pod dohledem těžkooděnců byl smutný opičák se svou partnerkou odvezen zpátky do zoo.

Tento příběh ve mně každopádně zanechal jedno pozitivní poznání. Jakmile byli orangutani odvezeni a já zůstal sám, prozkoumal jsem byt, který po celou tu dobu obývali. Náhle jsem pocítil obrovskou spokojenost. Usedl jsem k počítači a začal psát. „Sláva! Konečně mám materiál pro svůj román, který už dlouho toužím napsat,“ říkal jsem si spokojeně.

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Obsah