DSC00193.jpg

Příběhy zpoza očních víček

Loučení

Ačkoliv jsem si toho za normálních okolností jen málokdy vědom, ve svém životě jsem zažil chvíle, kdy mi chybělo sebevědomí týkající se mé mužnosti. Jednou jsem se však v takové situaci ocitl zatraceně zblízka. Pracoval jsem jako vesmírný cestující a čekala mě zrovna cesta na hvězdu, vzdálenou zhruba pět světelných let od naší sluneční soustavy. Než jsem se na ni vydal, byl jsem upozorněn, že časově delší přesuny vesmírem ve vysoké rychlosti mohou mít velmi neblahé fyziologické účinky na lidské tělo. Jedním z těchto účinků bylo omezení průtoku krve do všech zakončení lidského těla. Nejzranitelnějším zakončením byl penis, který se v takovém případě mohl scvrknout a nakonec odpadnout. Během cesty mi mohly pravděpodobně vypadat i zuby.

Můj lékař mi proto navrhl, abych si předtím, než opustím planetu, nechal svůj rozmnožovací orgán chirurgicky odstranit a nahradit ho umělým. Před samotným zákrokem bylo třeba mého písemného souhlasu, z čehož jsem pochopitelně nebyl vůbec nadšený. Lékař mi poradil, abych si nechal nějaký čas na rozmyšlenou a pak mu oznámil, jak jsem se rozhodl.

Považoval za nutné, abych operaci podstoupil, neboť má cesta byla nevyhnutelná a podle něj jsem neměl příliš na výběr. Já jsem si ale tak jistý nebyl. Dodnes toho moc o fyziologických vlivech cestování vesmírem ve vysoké rychlosti nevíme a v té době toho bylo známo ještě mnohem míň, jelikož meziplanetární výpravy byly stále ještě v plenkách. Pokud se naskytne nějaká možnost, jak se operaci vyhnout, určitě bych ji využil.

Z toho důvodu jsem celou věc konzultoval s velkým množstvím odborníků, prozkoumal internet a ptal se známých na jejich názor. Někteří z nich se přikláněli k operaci, ale většina mě před ní varovala a prosila, abych za žádných okolností  na něco takového nepřistoupil. Argumentovali tím, že to, co je přirozené, je vždycky nejlepší a byla by tudíž škoda se té opravdové věci zbavovat. Nehledě na to, že jakmile je penis jednou odebrán, nový už nikdy nenaroste. Na druhou stranu, všichni odborníci – v souladu s tím, co jsem zjistil na internetu – mi sdělili, abych se toho nebál a zákrok bez obav podstoupil. Operace měla být hračkou a umělé reprodukční orgány jsou natolik kvalitní, že se od těch skutečných dají jen stěží rozpoznat.

Zvážil jsem všechna pro a proti a s určitými pochybnostmi nakonec dal lékařům svůj souhlas.

Krátce po té, co jsem zákrok absolvoval na mně dolehly následky mého rozhodnutí. Operace neproběhla zcela úspěšně a tak mi byli chirurgové nuceni vyměnit více částí těla, než bylo původně zamýšleno. V podstatě jsem teď byl téměř celý umělý. Výjimkou, jak se mě doktoři snažili přesvědčit, byl můj mozek. Ten mi byl ponechán původní, což bylo údajně to nejdůležitější. Já jsem byl ale přesvědčen, že lžou. Zdálo se mi totiž, že z mého vědomí zůstalo sem tam jen pár útržků. Kromě nich z mého dřívějšího já nezbylo nic. Udělali ze mě pouhého robota.

Když je někomu amputována například končetina, tak přichází období neutuchajícího truchlení. Časem se ale se ztrátou nakonec přeci jen smíří. Něco podobného jsem zažil, když mi zubař vytrhl stoličku vlevo nahoře. Tentokrát však byla má deprese mnohem silnější. Představte si, že nepřijdete jen o svou končetinu, ale také o celé tělo a většinu mozku! Zažíval jsem ty nejstrašnější chvíle. Bylo velikou chybou, že jsem neposlechl sám sebe. Už je ale příliš pozdě na to, aby se dalo cokoliv napravit.

Cítil jsem se naprosto příšerně a bylo mi jasné, že se s tou ztrátou nikdy nevyrovnám. Nezbývalo než dál žít svůj život, ať už je jaký chce. Než jsem se vydal na cestu, někteří kamarádi a známí se rozhodli, že mi musí popřát „zlom vaz“ a vystrojili rozlučovací večírek. Neměl jsem na to tehdy moc náladu, ale z některých společenských závazků je těžké se vyvléknout. Tradice je tradice a od vás se zkrátka očekává účast. Když nadešel ten den D, všichni se chovali, jakoby měli radost, že mě vidí. Byla to možná pravda, ale já jsem si byl silně vědom toho, že už pro ně nejsem zdaleka takový jako předtím. Už jsem nebyl člověkem, tak jako oni, ale pouhým strojem.

S přibývajícím časem byli všichni muži značně opilí a někdo ve svém opojení přišel s nápadem, že bychom si mohli zahrát nějakou hru. Smyslem této hry bylo dokázat, že jsme opravdoví muži. Prvním úkolem pro nás, co jsme seděli kolem táboráku bylo,  vymočit se do ohně tak, abychom stáli co nejdál od plamenů a přitom trefili cíl. Všichni jsme se postavili do kruhu a zamířili. Zatímco ostatní úspěšně močili, mě se zmocňovalo zoufalství, neboť jsem ze sebe nebyl schopen vymáčknout ani kapku. Tlačil jsem ze všech sil, ale jediné, co jsem ostatním dokázal bylo, že nejsem opravdový muž, ale jen pouhý android. Nakonec jsem si dřepl a pode mnou se objevila nepatrná loužička vody. Močil jsem spíše jako žena, ale těšilo mě, že jsem ze sebe dostal alespoň něco. Mé úsilí mě docela uspokojilo, ale jen do chvíle, než můj pohled zavadil o tváře všech mých přátel. Byli mnou silně znechuceni. Načůral jsem příliš málo na to, abych je přesvědčil.

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Obsah