p9070393.jpg

Příběhy zpoza očních víček

Otec

Banka, kterou navštěvuji v ulici Na Příkopě v centru Prahy je reprezentativní vysoká budova, čítající mnoho pater. Jakmile do ní vejdete hlavním vchodem, narazíte na matoucí informační tabuli. Ta vás má směřovat ke konkrétnímu oddělení s konkrétními službami. Pro veřejnost jsou zde k dispozici pouze dvě podlaží. Zbytek objektu slouží, pokud se nepletu, jako administrativní zázemí. Pokud projdete přízemním vestibulem, ocitnete se ve vznešené hale s vysokými stropy, ve které tlumeně rezonují lidské hlasy i sebemenší zvuky.

Byl jsem v bance během poledne a k mému potěšení tam bylo liduprázdno. Přistoupil jsem tedy přímo k přepážce. Žena sedící za okénkem mě však nevybíravým způsobem vykázala pryč. Nebudu obsloužen, dokud se neprokáži lístkem s pořadovým číslem. Poslušně jsem se tedy vydal hledat přístroj, který mi vydá patřičný lístek. Byl zavěšený na zdi v postranní místnosti, zcela mimo halu. Obvykle to chodí tak, že po zmačknutí tlačítka na vás přístroj vyplázne očíslovaný papírek a pak už jen čekáte, až se právě vaše číslo rozzáří nad příslušným okénkem přepážky. Tentokrát však byl přístroj přelepen izolepou do tvaru kříže a nad ním visela cedule „Mimo provoz!“

Vrátil jsem se tedy do haly a zjistil, že se na mé místo natlačil zástup nově příchozích lidí. Ti nevytvořili klasickou frontu, nýbrž chaotický shluk. S povzdechem jsem si stoupl na konec hloučku a snažil se za každou cenu udržet svou pozici. Krátce poté dorazili ještě další lidé a teď už přestávalo být jasné, u jaké přepážky kdo stojí.

Chvíli na to se v mé blízkosti objevila skupinka mladých Angličanů a já jsem se nemohl ubránit opovržlivému pohledu. Očividně se jednalo o turisty, kteří si sem přišli vyměnit peníze. I když to byli Angličané a tím pádem mí krajané, považoval jsem je za cizince, neboť já jsem tu byl, na rozdíl od nich, doma. Zatím co si oni užívali dovolené, já jsem zde musel vyřídit jednu naléhavou záležitost. Ti hýsci mi nepříjemně dýchali na záda a jeden mladík se mě dokonce s ledovým klidem pokusil předběhnout.

„No to snad ne!“ nepříčetně jsem na něj zahulákal. „Hezky zpátky za mě! Já tady byl dřív!“

Vyplašeně se mi podíval do tváře a pak poslušně zacouval na své místo. V ten okamžik se v celé bance rozhostilo ticho a lidé na mě začali usoustřeďovat své znechucené pohledy. Sám jsem byl poněkud zaskočen svou reakcí. Já, takový flegmatik a nechám se vytočit úplnou banalitou. „Ale co, je mi to ukradený!“ pomyslel jsem si. „Koneckonců jsem měl pravdu a můj křik splnil svůj účel. Ten kluk to na mě už příště nezkusí.“ Můj výstup měl ale ještě další plus. Sice jsem u ostatních vzbudil pohoršení, ale celý zástup lidí se ke mně začal chovat s jakýmsi respektem. Od té chvíle se už nikdo netlačil. Všichni se začali navzájem respektovat a já cítil ve vzduchu, jak agrese davu pomalu opadá.

Konečně jsem přišel na řadu, ale pracovnice za přepážkou se na mě zamračila ještě nevraživěji, než předtím. Byla to typická úřednice, jedna z těch, které vládnou kancelářím a institucím po celé zemi – zaoblená, nevýrazná žena středního věku s odbarvenou trvalou na hlavě. Pěkně si na mě, kvůli mému předchozímu výstupu, smlsla. Porušil jsem totiž nepsané, avšak mlčky přijaté pravidlo, podle kterého zákazník prokazuje respekt vůči autoritám banky. Takovým nesmyslem jsem se však rozhodně nehodlal řídit. Její chování mě pěkně hnulo žlučí a způsobilo, že se ve mně probudil ještě větší rebel, než kdykoli před tím. Pravda byla tentokrát na mé straně a tak jsem za ní hodlal bojovat. Nedopouštím se přeci ničeho špatného a co víc, přístup ke mně jakožto k zákazníkovi je otřesný – nejprve mám jít pro pořadové číslo, které neexistuje, pak si vystát frontu v tlačenici – a to všechno díky neschopnosti téhle banky. Utěšoval jsem se tím, že pokud mi tato dáma bude dělat ještě nějaké problémy, postarám se, aby toho později litovala.

„Rád bych zaregistroval svého otce jako Žida,“ sdělil jsem jí.

Na vysvětlenou bych měl nyní zmínit, že dle plné moci zařizuji pro své rodiče všechny obchodní záležitosti. Oba jsou již v pokročilém věku a tak mi s radostí přenechali jejich veškeré administrativní povinnosti. Není jednoduché potýkat se s českou byrokracií.

Úřednice se na mě s překvapením podívala a po krátké pauze, kladouce při tom důraz téměř na každé slovo, jízlivě odpověděla: „Tak tuto službu neposkytujeme.“

„Dnes tedy nemáte šťastný den, madam,“ zavrčel jsem nepříjemně a pokračoval: „Já znám svá práva. Chci, abyste mého otce hned teď zaregistrovala!“

Dáma se vsedě napřímila a vykulila své zmalované oči. Má reakce jí zřejmě vyrazila dech. Beze slova se sklonila nad hromadu papírů, které ji ležely na stole a začala se jimi chaoticky přehrabovat. Po krátké chvíli zvedla hlavu a trochu bojácně pronesla: „Omlouvám se, pane. Kolega, který má registrace na starosti, tady dnes není. Budete muset přijít zítra.“

Nic jsem na to neříkal, ale můj upřený pohled ji jistě přesvědčil o tom, že se odsud jen tak nehnu. Rychle řekla: „Počkejte, prosím, chvilku,“ a zmizela od přepážky. V tu chvíli jsem zaslechl pár rozčilených povzdechů a vycítil, že ta sebranka, která stála za mnou, se začínala bouřit. Podle jejich soudu jsem to byl já, kdo zbytečně zdržuje. „Jejich problém!“ pomyslel jsem si a všechny do jednoho bych nejraději popadl za límec a vyhodil ven na chodník. Pravdou však je, že celé to čekání začínalo být nesnesitelné a tak jsem se zhluboka nadechl a pak soustředěně vydechoval, abych zklidnil své pocuchané nervy.

Zanedlouho se u okénka objevil štíhlý vysoký a přátelsky vyhlížející muž. Vypadal tak na čtyřicet a na prošedivělých vlasech měl posazenou malou černou čapku.

„Můj otec by se rád stal Židem,“ řekl jsem mu důrazně.

„Jistě, pane,“ odpověděl ten muž s upřímným úsměvem. „Je mi potěšením slyšet takové přání.“

„To už je lepší,“ řekl jsem si pro sebe. „Takhle se mají chovat k zákazníkům, příjemně a vstřícně.“ Do mezery pod okénkem jsem položil tenký plátek rokfóru, který je nutný předložit k registraci. Oba dva jsme se pak nad sýrem sklonili, abychom si na okamžik prohlédli štěrbiny zelenavé plísně na jeho mazlavém povrchu.

„Děkuji Vám, pane,“ řekl muž. Sýr si vzal a odložil ho do přihrádky. Můj otec se tak stal Židem.

Někdo by se možná mohl divit, proč já sám jsem se také nezaregistroval. Abych řekl pravdu, nejsem zastáncem jakéhokoliv organizovaného náboženství, vlastně vůbec žádného náboženství. V zásadě se mi příliš nezamlouvalo ani to, že se k židovství přihlásil můj otec. Bylo to ale jeho přání, proto jsem cítil povinnost mu v tom pomoci. Můj tatínek se celý život považoval za římského katolíka, avšak liberálního. Byl jsem rád alespoň za to, že byl liberál, i když nejednou jsem si kladl otázku, co bylo smyslem jeho víry, když nepovažoval za důležité ji řádně dodržovat. V každém případě se však příležitostně účastnil mše a i když nikdy nepřijal hostii, počet jeho návštěv nápadně vzrostl v pozdější fázi jeho života. Mám pocit, že tím pravým důvodem bylo spíše ukázat, že byl aktivním členem české komunity v exilu, než jeho strach ze smrti: docházel výhradně do české kaple v Belgravii v Londýně, kde se Češi pravidelně scházeli.

Nicméně v Boha skutečně věřil. „Proč?“ ptával jsem se ho, když jsem dospíval. Říkával mi, že bez Boha a bez křesťanství by nebylo mravnosti a nic by nezastavilo lidi, aby například nepojídali malé děti. Snažil jsem se mu vysvětlit, že lidé jsou společenští tvorové a stejně jako u mnoha zvířat, má i jejich morálka biologický původ. Vždycky, když tohle slyšel, rozčílil se. Na to, aby obhájil svou víru, mu ovšem chyběly další argumenty.

Před rokem můj otec zemřel. Bylo mu osmdesát tři let. Náhle onemocněl a upadl do bezvědomí hned poté, co ho převezli do nemocnice. Lékaři ho udržovali při životě pomocí různých přístrojů s hadičkami, které měl zavedené do mnoha částí těla, až do doby, než jsme k němu byli s bratrem schopni dorazit ze zahraničí. Celá rodina pak obklopila jeho postel a rozhodlo se, že zavoláme pro kněze, který by mu poskytl poslední pomazání. Nikdo z nás ostatních není věřící a po odříkání modliteb a odchodu kněze moje matka nečekaně vybuchla: „Úplné hokusy pokusy!“

Otázkou je, jaký mělo takové poslední pomazání smysl, když otec stejně nevnímal, co se kolem něho dělo a nikdo z rodiny nebyl věřící. Dělali jsme to kvůli němu, nebo kvůli nám samotným? Teoreticky nemělo význam absolvovat něco takového. Přeci jen jsme ale ve skrytu duše věřili, že by tento obřad ocenil. Do poslední chvíle jsme doufali, že naše snažení vnímá – ostatně, dokázal by snad někdo, že tomu tak nebylo? Jednoduše jsme cítili, že to pro něj musíme vykonat.

A jestliže se otec rozhodl v mém snu o rok později stát Židem, nevidím důvod, proč mu v tom také nevyhovět. Vlastně mě potěšilo, že jsem mu mohl vyhovět. Přece jen jsem ho miloval.

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Obsah